2021 Gruzie, Arménie, Kavkaz

Když jsme letos už podruhý museli odložit plánovanou cestu do Pamíru, protože covid uzavřel hranice všech zemí, které se nacházely v hledáčku našeho zájmu, okamžitě vyvstala otázka "Co teď?" nebo lépe "Kam teď?" Pro všechny případy jsem měla v záloze itinerář pro Maroko, Mauretánii a Senegal, jenže když nám pak i Maroko přes Gibraltar ukázalo vztyčenej prostředníček, bylo jasný, že tudy cesta taky nevede. A tak se naše pozornost celkem logicky obrátila tam, kde byla cesta volná: Turecko, Gruzie, Arménie...

...Přestože cílovými zeměmi byly Gruzie a Arménie, neodmyslitelnou součástí této cesty se stalo i Turecko. Vcelku zdatně jsme si je projeli už v roce 2018, ale kvůli kamarádu Pavlovi jsme se přes ně vydali po stejné silnici, naší známé D100, která celou zemi protíná napříč a krásnými místy nešetří... 

...Jestliže při první cestě jsme přes Dogubayazit dojeli až na íránskou hranici, tentokrát jsme už za Agri odbočili na sever. Zcela neplánovaně jsme totiž na seznam našich cílů přidali ještě Ararat, posvátnou horu všech Arménů, kterému v Turecku říkají Agri Dagi, abychom se pak, opět zcela neplánovaně, stočili ke gruzínskému hraničnímu přechodu Turgozu. Věci se ale mají tak, že od Agri je to k Araratu ještě víc než sto kilometrů, a přestože jeho výška přesahuje pět tisíc metrů, vidět odtud není. Na Ararat jsme si zkrátka ještě pár dní museli počkat. 

Zklamání, že Ararat, alespoň prozatím, zůstal nepokořen, velice brzy vystřídalo nadšení z nečekaného setkání, kterého se nám dostalo jen o pár kilometrů dál, v malé kurdské vesnici, usazené mezi oblými vrcholky žlutých kopců. Vlastně jsme se jen chtěli zeptat, jestli můžeme na travnatém plácku na kraji vesnice zůstat přes noc. Po ujištění, že ano, těsně následovalo pozvání - nejprve na večeři a pak hned i na snídani. A jestliže večeře byla skvělá, snídaně byla naprosto dokonalá: omeleta z domácích vajec, s uzeninou, domácí chléb, máslo a sýr, rajčata, olivy, káva a samozřejmě - čaj. A jako by to nestačilo, na cestu jsme dostali obří lahev bílého domácího jogurtu a další pozvání na návštěvu, až se budeme vracet nebo prostě kdykoli jindy....  

...Přes Ulgarský průsmyk ve výšce 2550 metrů, v majestátní blízkosti vzdouvajících se zelených, hnědých, červených a bílých kopců, kolem zelených strání s domečky včelích úlů a bílými stany pastevců jsme se zhoupli do širokého údolí, olemovaného dokonalou krásou oranžovorudých kopců, s klikatící se stuhou řeky Posof. 

Ukázalo se, že hraniční přechod Turgozu je pouze pro náklaďáky, takže jsme se stejně nakonec museli probít k původně plánovanému přechodu v turecké Hopě. To nám ale ani v nejmenším nemohlo pokazit předchozí zážitek, turecké hory nás prostě dostaly... 

Arménie 

Arménie je země klášterů, zelených kopců, úžasných hor a přívětivých a pohostinných lidí. Nic na tom nemění ani fakt, že přímo na území celnice nás oškubali dva pupkáči, od kterých jsme "výhodně" koupili telefonní SIMky a arménskou strachovku. Naše chyba. 

Seznam míst, která jsme hodlali navštívit, byl poměrně dlouhý, avšak zdaleka nezahrnoval všechno, co nám nakonec Arménie nabídla: 

Tajemné kláštery v zelených kopcích i pod odchranou zubatých, temně červených horských hřbetů, rudé náhrobní kameny - chačkary - rozeseté po celé zemi, mnohdy staré i stovky let, jezera obklopená červenožlutými svahy hor a kopců, úžasné silnice, překonávající horské průsmyky, náhrobky s portréty zemřelých v životní velikosti, město Spitak, v osmaosmdesátém zničené zemětřesením a znovu postavené jen o kus dál, ve stejném údolí, modrou jerevanskou mešitu, otevřenou všem, bez ohledu na národnost, původ či vyznání...

...Výjimečným zážitkem byla návštěva arménské školy v malé horské vesničce Paruyr Sevak, s okny zapytlovanými pro případ střelby, a plakáty s instrukcemi, co dělat v případě nálezu miny, rozvěšenými na školních chodbách. Azerbajdžán je odtud na dohled a nenávist k Azerům, jak tady místní říkají lidem na druhé straně nedaleké hranice, velká. Nedaleko vesnice stojí malá ruská základna, jakási pojistka pro udržení křehkkého příměří. Večer před naším příjezdem se prý v nedalekých horách střílelo. Nám se tu dostalo milého přijetí a pohoštění na dvorku domu pana školníka a jeho přívětivé ženy, paní Narin, od které jsme při loučení dostali celý pytel lavaše (tradiční arménský chléb), okurky, rozinky, hroznové víno, lahev domácí vodky z vinných hroznů, upřímné přání na cestu a velikou pusu. Z každé strany jednu...

Velkou arménskou bolestí je ztráta posvátné hory Ararat, která dnes stojí na tureckém území a sami Arméni se na ni mohou chodit dívat ke klášteru Chor Virap. Jen necelý kilometr odtud protíná zelené údolí nekompromisní plot turecké hranice. My jsme sem přijeli pozdě navečer, jen chvíli předtím, než klášter, údolí i samotnou horu přikryl nastupující soumrak...

Gruzie

Když se teď řekne Gruzie, vybaví se mi jediné slovo - zelená. Gruzie je totiž země zelených údolí, zelených kopců, temně zelených lesů a vinic, nádherných hor, přátelských psích tuláků a - příšerných silnic. Společně s tím je také zemí neuvěřitelně pohostinných lidí. 

První setkání s Gruzií netrvalo nijak dlouho, protože nejdřív jsme měli namířeno do Arménie. První cíle tak logicky byly ty na cestě k arménské hranici nebo někde poblíž. Nejprve bylo ale třeba přehoupnout se Goderzským průsmykem ve výšce 2025 metrů přes Arsiánský hřbet Arménské vysočiny. Prašná hliněná cesta tu běží přes zelené kopce, kličkuje mezi zelenými svahy posetými chaloupkami ze dřeva a plechu, poskakuje přes výmoly a brody, prosmekne se kolem dělníků a stavebních strojů, co tu staví snad budoucí silnici, a pak s hlasitým bručením sklouzne dolů do zeleného údolí řeky Dzindze... 

...Posledním místem před naším odjezdem do Arménie, bylo skalní město Vardzia. Vlastně ne tak docela, protože několik kilometrů před ním se nám do cesty postavil středověký hrad, pevnost Khertvisi nad soutokem řek Mtkvari a Paravani. V minulosti ji dobyl Alexadr Veliký a na konci 19. století tu měli vojenskou základnu gruzínské a ruské jednotky. 

Po našem návratu z Arménie okamžitě následovalo více či méně úspěšné zdolávání dalších vytyčených cílů. Tím prvním byl skalní klášter David Gareji na gruzínsko-azerbajdžánské hranici. Klášter samotný vypadá úžasně, ale mnohem úžasnější byla naše cesta k němu. Jak už to tak s našimi cestami bývá, jakousi zvláštní, pravidelně se opakující náhodou se nám vždycky podaří zvolit si tu pokud možno úplně nejhorší cestu. A tak zatímco ostatní ke stejným cílům dojíždějí s lehkostí, hýčkáni pohodlím asfaltových silnic, my zpravidla vůbec netušíme, zda se nám podaří vytyčeného cíle dosáhnout. Přesto všechno však právě tyhle cesty bývají těmi nejúžasnějšími.

Když totiž opustíte luxus asfaltových silnic a vydáte se po prašných hrbolatých cestách, co neskýtají ani kousek pohodlí, dostane se vám darem nečekaných setkání s lidmi, kteří nemají moc, ale i z toho mála vám nabídnou plný stůl, upřímnou radost a často i poděkování za návštěvu. Teprve v tu chvíli dostane cesta ten pravý smysl. V tomhle případě to bylo pozvání do domu azerbajdžánského pastevce: v polorozpadlé chatrči kdesi uprostřed divočiny tráví celé léto se svojí ženou a stádem ovcí a očividně má všechno, co k životu a spokojenosti potřebuje. Pozvání "na čaj" zahrnovalo sušenky, lavaš, vynikající kravský sýr (pendir) a - přátelské přijetí... 

...Na Omalo vede cesta přes průsmyk Abano a údajně je jednou z nejnebezpečnějších na světě. Hned na začátku bylo jasné, že to nebude žádná procházka růžovou zahradou, ale přesto jsme ujeli nějakých 30 kilometrů z celkových asi 75, než jsme se rozhodli otočit a Omalo nechat za zády. Těch důvodů bylo nakonec několik. Celou dobu pršelo a zalesněné okolní svahy se pozvolna začínaly ztrácet v houstnoucí mlze. Kromě toho, že nezpevněné svahy se co chvíli mohly dát do pohybu, nefungovala redukce na převodovce, což znamenalo, že zpáteční cesta by byla úděsná, ne-li nemožná, a Abano pass tak zůstal nezdolán... 

Asi nejznámějším místem Gruzie je Cminda Sameba, Kostel Nejsvětější Trojice v Gergeti, nedaleko městečka Stepancminda. Cesta k němu není nijak zvlášť náročná, ale pro oči je to hotovej zázrak. Silnice se tady v dlouhých serpentýnách šplhá vysoko do zelených kopců zachumlaných do bílé mlhy, kde pasoucí se ovce z dálky vypadají jako bílé tečky, v širokých obloucích se vine kolem hlubokých údolí i širokých, temně zelených náhorních plošin, nad kterými se vznáší barevná křídla kitů. 

...Když jsme se konečně vyšplhali až k samotnému kostelu, byla už skoro tma. Na poslední chvíli jsme tak pořídili několik fotek, než i poslední zbytky světla zmizely v nadcházejícím soumraku. Ani ten ale nedokázal zakrýt sněhobílou mlhu nebo snad mraky, které se v jednu chvíli jako velká bílá vlna vydaly napříč silnicí a úplně ji pohltily, aby se v další vteřině beze stopy rozplynuly v okolním šeru... 

...do Ušguli, vesnice uvelebené v horském údolí pod nejvyšší gruzínskou horou Šchari ve výšce více než 2000 metrů nad mořem, jsme vyrazili jinak, než bývá obvyklé. I sem totiž vede docela obstojná cesta ze 40 kilometrů vzdálené Mestie, my jsme si ale opět vybrali přesně podle rčení "Cesta byla delší, o to však horší". Navzdory tomu ale odměna byla sladká, i když Pavel málem převrátil Horsta na bok a já mírně zkolabovala v důsleku větší ínadmořské výšky (?) a psychického vypětí při vyprošťování Horsta: překrásné hluboké údolí korunované bíle zářícím ledovcem, zpěněná horská říčka přeskakující bílé, dohladka omleté balvany, střapaté, žlutě pomrkávající květy kamzičníku, fialové hlavičky bodláků a bílé okolíky bolševníku, kamenné zbytky domů tam, kde kdysi stávala vesnice. Ticho a klid, jen hory a my.    

Tak takhle nějak to letos bylo. Kratší, než bývá zvykem, ale neméně úžasné, se spoustou nových, nádherných míst a nečekaných setkání s milými lidmi. Někdy byly cesty lepší, jindy horší, ale všechny nás shovívavě dovedly k našim cílům, ať už byly kdekoli. Upřímně, když si teď doma pouštím záběry z některých konkrétních míst, kterými jsme projížděli, nemůžu uvěřit, že jsme to udělali. Občas to totiž bylo opravdu velmi na hraně a jen díky dobré konstalaci hvězd :) a samozřejmě bravurnímu řidičskému umění mých souputníků jsme neskončili na zádech, jako brouk na krovkách. Přesto však cítím, že velmi pravděpodobně bude nutné tuhle cestu zopakovat, protože rudé hory severovýchodního Turecka ani Arménie ještě rozhodně neřekly svoje poslední slovo...

Malé shrnutí na závěr:

• na cestě: 36 dní
• najeto: 10 980 km 
• nafta: 1 328 litrů 
• olej: 16 litrů (cca) = 2x výměna
• dálniční poplatky: 1500,- Kč
• gruzínská strachovka: 315,- Kč
• arménská strachovka: 210,- Kč
• eko poplatek na arménské hranici: 516,- Kč
• Nafta - cena
• Slovensko 1,20 - 1,40 euro
• Maďarsko 1,25 - 1,37 euro
• Rumunsko 5,65 - 6,10 lei (29 - 30,-)
• Bulharsko 2,16 - 2,25 leva (28 - 29,-)
• Turecko 6,70 - 7,45 lir (cca 17,-)
• Gruzie 2,50 lari (16,50)
• Arménie 440 - 460 dramů (21,-)
• Do Gruzie i do Arménie povinné PCR testy: 
  
• covid test Turecko (Hopa) - cca 350,-/os.
• covid test Arménie (Vanadzor) - cca 650,-/os.
• V obou případech výsledky až 2. den. 
• Na gruzínské hranici je důrazně vyžadována tzv. "aplikace" - v telefonu nebo v tištěné podobě - viz stránky MZV - Gruzie (souhrn informací, týkajících se podmínek vstupu...)

______________________________________________________________________

Prodáno. Tak zase příští rok :).

Jestli chcete vědět, jak to všechno začalo a co všechno se dá zažít (nejen) na cestách, stačí napsat na vn1933@seznam.cz a koupit si naši knihu "Přes všechny dálky". Cena 200,- Kč.

https://www.youtube.com/watch?v=GrDKJqCHRmQ

https://patsyvph.rajce.idnes.cz/Expedice_Gruzie%2C_Armenie%2C_Kavkaz_2021_-_1/

https://patsyvph.rajce.idnes.cz/Expedice_Gruzie%2C_Armenie%2C_Kavkaz_2021_-_2/