1997-2002 MEZIDOBÍ

"Ve vzpomínkách si udělejte občas úklid. Vymeťte zbytečné, spalte chmurné, oprašte příjemné a vyleštěte radostné zážitky své minulosti."
                                                                                                                       (Anatole France)

Utekl rok, co jsme se z pražský Lhotky přestěhovali do Klecan a začali budovat. Z Itálie jsme se sice všichni vrátili chudší o pár tisícovek, ale bohatší o spoustu zážitků i dalších plánů do budoucna.

Jaro sedmadevadesátýho se po pravdě řečeno moc nevytáhlo. Náhodnej rentgen vyštrachal na mojí levý plíci nějakou neplechu a odeslal mě tak na měsíc a půl na plicní oddělení nemocnice na Bulovce. Po dvou operacích mi zůstaly čtyři jizvy a v hlavě odpornej pach dezinfekce z nemocničních záchodů. V paměti pak Miluška, která, byť sama těžce nemocná, dělala mi veselou společnici na jinak nevesele bílém dvoulůžáku a pár měsíců na to umřela, doktor Čermák, co četl Muže se srdcem kovboje a při druhý operaci si střihnul malej melouch a zašil mi od náušnice roztržený ucho, zdravotní sestra, která mě - v rámci pročištění střev -  nechala vypít sklenici nějakýho dryáku a zatímco já modrala Vláďovi v rukách a pokoj se zvolna roztáčel, stála ve dveřích a se soustředěným pohledem odolávala pokušení zavolat doktora, a jiná sestra, říkali jsme jí Velká máma, která uměla chlapy seřvat tak, že už ani necekli. Vzpomínám na noční pochůzky po setmělých chodbách, když jsem bolestí nemohla spát, na zakouřenou sesternu a povinný špacíry po schodech nahoru a dolů, v ruce igelitku se skleněnou lahví, do který ústily gumový hadičky, jako tykadla trčící z mých zad.

Jediným kladem týhle ne úplně povedený epizody bylo, že jsem za tu dobu díky nemocniční stravě shodila devět kilo. Vypadala jsem sice trochu jako věšák na šaty, ale mně se to líbilo.

V tom roce se na nás z hlubin vesmíru přiletěla mrknout jedna zářivě bílá vlasatá kráska jménem Hale-Bopp, jinak kometa C/1995 O1. Svým bílým ohonem párkrát rozmarně pročísla oblohu, aby se předvedla, a zase zmizela v černém nekonečnu.

Co se týče našeho cestování, v létě jsme zlehka zabrnkali na cestovatelskou strunku jedním výletem na Bezděz a druhým do jižních Čech a to bylo všechno. Víc jsme toho, v očekávání jedné významné události, nestihli...

...Přehouply se Vánoce a s nimi Nový rok. Příroda dlouze zazívala a pootevřela jedno oko. V korunách stromů, ještě pořád zkřehlých zimou, se začali radostně ozývat ptáci a první nedočkavci zahodili dlouhé kalhoty hluboko do útrob skříní a ven vyrazili v kraťasech, ukazujíc tak zimě vztyčený prostředník. Ulice ožily čilým ruchem a vzduch zavoněl teplem a rašící trávou. Blížilo se jaro a všichni se na ně připravovali jako na nedělní bohoslužbu...

...Neméně důležitou novinkou toho jara bylo, že se nám konečně podařilo dát dohromady kapelu, pojmenovanou jednoduše Fram. Od té chvíle téměř bez výjimky platilo: co neděle, to zkouška, brali jsme to poctivě a kupodivu to docela dobře fungovalo. V létě devadesát devět jsme tak v horách v severoitalském Patoccu (viz Itálie - Patocco) mohli alespoň částečně zúročit naše bohulibé snažení...

Jestliže tři předcházející jara s sebou přinesly hodně dobrýho, rok dva tisíce se rozhodl vzít to za opačnej konec a tak jednu březnovou neděli umřel Dominik, úžasnej kytarista, kterýho jsme si jako Fram náležitě hýčkali a byli nadšeni, že ho máme. Byla to rána, po který Fram upadl do agónie, a vypadalo to, že už se z ní nikdy nevzpamatuje. Na konci léta jsme odehráli poslední kšeft a kapelu rozpustili. Zbylo pár fotek a několik poznámek v diáři s rozpisem kšeftů, který už neměl kdo odehrát... 

A kapela? Nějak jsme po tom všem ztratili chuť začínat zase od začátku, shánět muzikanty a snažit se navázat tam, kde se nit přetrhla. Texty jsem zašoupla do šuplíku a za muzikou udělala tlustou čáru...

Rok dva tisíce proběhl spíš ve znamení domácích akcí a sem tam jsme navštívili nějakej koncert. Ať už to byl sympatický jazzový minifestiválek nebo naše "povedená" akce na Kolibě, úspěšná asi jako první plavba Titaniku, či hangárový koncert "božského Elvise" na letišti ve Kbelích, kde se ve chvíli, kdy dozněly poslední tklivé tóny "Love Me Tender", od mikrofonu ozvalo: "Ty vole, to je kosa!"

...Další léto definitivně skončilo a nastalo pestrobarevné podzimní hýření. Stromy na sebe zase začaly navlíkat červenožluté peleríny a na krk si rozmarně věšely dlouhé šňůry červených korálků jeřabin. Slunce sláblo a jen s vypětím všech sil se ještě občas vyšplhalo k podzimní obloze, aby k zemi vyslalo pár posledních teplých pramínků. Elektrické dráty se na čas proměnily v linky notové osnovy, obsazené černými notičkami houfujících se vlaštovek a ve spadaném listí se točil chladný vítr ze severu.

Naše aktivity se s nadcházející zimou smrskly na pár výletů uskutečněných o sobotách a nedělích, kokořínskem počínaje a Kutnou Horou konče, a to bylo všechno. A pak přišla zima, Vánoce a Nový rok, na samém počátku poznamenaný jednou lednovou nedělí, kdy si to František, bůh ví proč, namířil v autě přímo pod kola vlaku...

...První akcí toho roku byla cesta do Čelákovic na setkání s firmou, nabízející šťastný život a finanční nezávislost, obojí podmíněné takovou maličkostí, jako je 1900 dolarů! Vzdali jsme se obojího ve prospěch tří stovek juchajících budoucích milionářů a opustili sál, šťastný život a dovolenou na Martiniku.

Následovalo několik výletů, pár dnů strávených v malém smíchovském studiu ve snaze dokončit jeden demáč a taky poslední vystoupení Framu na fotbalovém stadionu TJ Lokomotiva v pražských Holešovicích. Nestálo za nic a znamenalo, alespoň prozatím, definitivní konec našich hudebních vizí.

Kromě toho, že jsme i nadále měli v úmyslu znovu začít cestovat, začalo se v našich vzájemných rozhovorech podezřele často objevovat slovo "karavan". Najednou to vypadalo, že naše vyhlídky do budoucna jsou vážně ohroženy na životě a jediná záchrana spočívá v pořízení tohoto poněkud neobvyklého domácího mazlíka. Doma se teď mluvilo hlavně o karavanu, občas taky o karavanu a ze všeho nejvíc pak o karavanu. Karavan byl všude, vyskakoval na mě ze šatníku i z krabice s pracím práškem a už jen to slovo mi nahánělo husí kůži jako pralinky. Zkrátka, ještě jsme ho neměli a už s námi bydlel.... A tak někdy v po-lovině července se naše dosud tříčlenná rodina rozrostla o dalšího člena, VW Transporter.

Zpočátku vypadal dost uboze, s ušmudlanou bílou barvou moc parády nenadělal a ani uvnitř to nebyl žádnej zázrak. To ale pro Vláďu, kterej by klidně udělal karavan i z krabice od lednice, byly jen drobné kosmetické vady, a hned, jak to šlo, se pustil do kouzlení. Copperfield to může rovnou zabalit. Jeho mizení předmětů nebo staveb? K smíchu! Vláďa nechal definitivně zmizet takřka celej vnitřek folcíku, aby ho vzápětí proměnil v kupé Orient expresu. Novej nábytek, nový čalounění, nová sedačka, nová podlaha..., i na ten lak časem došlo a vybledlou bílou konečně vystřídala bílá káva. Od té doby jsme se stali majiteli karavanu a já netušila, že to všechno je pouhá příprava na období, kdy se slovo karavan znovu začne skloňovat doslova ve všech pádech... 

"Co takhle výlet na Mácháč? ", zeptal se jednoho dne Vláďa lišácky, významně při tom chrastíc klíčky od našeho skoronového auta. A tak jsme naložili všechno potřebné, malýho Vláďu a vyrazili... 

"Nepůjčíme si šlapací kolo", navrhla jsem při pohledu na spokojeně šlapající neplavce. Za chvíli už jsme na stejném šlapadle směřovali k malému ostrůvku uprostřed jezera. Voda měla barvu oblohy, na opačném konci jezera bylo vidět barevné plachty surfů a ze břehu k nám doléhal povyk dětí. Všeobecnou pohodu náhle narušilo Vláďovo podezíravé:

"Péťo, nevíš, kde mám kalhoty?"

Okamžitě jsme celé šlapadlo podrobili důkladné prohlídce, ale odpověď byla nasnadě: ty zatracený kalhoty, který si Vláďa pečlivě složil a položil na kraj šlapadla, někde prostě sklouzly do vody a touhle dobou už jsou nejspíš na cestě ke dnu, se vším, co do nich Vláďa prozíravě uložil "aby se to neztratilo". Rázem jsme se tak ocitli bez dokladů, kreditek, dvanácti stovek a - klíčků od našeho nového auta!!! Zatímco Vláďa začínal propadat bezbřehé depresi, já se odmítla vzdát a hlasitě zavelela:

"Dělej, vesluj, jedeme zpátky, třeba tam ještě budou!"

Šlapali jsme, až se nám málem kouřilo od plováku, když Vláďa najednou ožil a zapíchl prst tím směrem, kde na hladině uviděl plující kaťata:

"Támhle jsou, honem, než se potopěj! Doleva! (já zatím zkušeně točila doprava...), Ježíš, Péťo, doleva!" - "Nojo, vždyť šlapu!"

Za chvíli jsme ty zatracený kalhoty měli. Plavaly na hladině jako velká výčitka a právě se chystaly potopit, když po nich Vláďa odhodlaně skočil. Pak je popadl, vítězoslavně s nima doplaval ke kolu a právě se na ně chystal naskočit, když to se nebezpečně naklonilo a já se bezděky ohlédla, jestli malej Vláďík ještě pořád sedí tam, co seděl...

Jednoho dne zazvonil telefon a na druhém konce se ozvalo: "Prvního července je v Berlíně Wiilie Nelson..." Hlas na opačném konci telefonu patřil Romanovi, s nelichotivou přezdívkou Vocas, se kterým se Vláďa znal už dávno předtím, než jsme se spolu seznámili, a který, stejně jako my patřil k nadšeným fanouškům tohodle podivnýho týpka v keckách, s vlasy spletenými do dlouhých copů, počmáraným červeným šátkem na hlavě a kytarou děravou jak řešeto. Jiná možnost, než že samozřejmě "Jedem!" nepřicházela v úvahu, ať to stojí, co to stojí. Williemu bylo v té době už skoro sedmdesát a my se báli, že další šance vidět ho takhle naživo v Evropě už by se nemusela naskytnout (dnes je mu pětaosmdesát a pořád koncertuje...), takže poslední, co nás v tu chvíli zajímalo, bylo, co to bude stát. Brzy jsme vítězoslavně třímali v rukou dvě vstupenky a netrpělivě čekali, až v kalendáři konečně naskočí to správný datum.

(Zdroj: https://fortune.com/2015/09/22/willie-nelson-pot-brand/)

...Ve třičtvrtě na devět Willie vykráčel ze svýho autobusu, celý v černém, s nezbytným červeným šátkem na hlavě. Kývnul na pozdrav všem, kdo tu na něj dlouhé hodiny trpělivě čekali (je záhada, že většina čekajících vypadala, jako by je někdo právě vylovil z popelnice) a s úsměvem a přirozenou vstřícností začal podepisovat fotky, plakáty, trička, ruce, naši texaskou vlajku, vstupenky..., s věnováním i bez. Když jsem se konečně osmělila a požádala o společnou fotku, vzal mě kolem pasu a usmál se do Petrova objektivu. Pak poděkoval (!), rozloučil se a zmizel v zadním vchodu haly, aby se v příští minutě objevil na pódiu a známou peckou "Whiskey River" začal úžasnou, téměř dvě hodiny trvající jízdu. 

Myslím, že ten den jsem na seznamu svých tajných snů a přání mohla další z položek opatřit pomyslnou cedulkou s nápisem "splněno". 

...V roce dva tisíce dva jsme si znovu střihli Itálii a taky pár více či méně vydařených akcí. Mezitím se z Anny Marie (jak jsme se rozhodli pojmenovat naši v lednu očekávanou holčičku) vyklubal Štěpán, kterej, nejen, že nebyl holčička (jak s omračující jistotou tvrdila paní doktorka) a nenarodil se v lednu, nýbrž v únoru, ale navíc se těsně před svým příchodem na svět rozhodl za všech okolností setrvat v obrácené poloze, tedy zadečkem napřed, což znamenalo buď "násilné" otočení nebo císařskej řez. Nakonec se podařilo to první a já dodnes vidím doktora Dvořáka, jak celou vahou svého těla leží na mém břiše, jednou rukou mě dloube kamsi pod žebra, druhou se snaží otočit toho malýho zarputilce a co chvíli lituje, že má jen dvě ruce. Třetí pokus vyšel. Co se týče Štěpánova slavného příchodu na tento svět, jestliže jsem od prvního porodu odcházela s pocitem, že za pytlík bonbónů jdu klidně za týden rodit zase, teď jsem měla dojem, že se někde něco zadrhlo a pravděpodobně už to tak zůstane a císařskej řez mi v tu chvíli připadal jako rozverná kratochvíle. Nakonec si to ale Štěpa naštěstí rozmyslel a - byl venku. Nějakou dobu trvalo, než se - s podporou ošetřujícího personálu - kdesi v zákulisí porodního sálu konečně poprvé nadechnul, a od té požehnané chvíle už pusu vlastně pořádně nezavřel. Je to tak už čtrnáct let...