1999 ITÁLIE - PATOCCO

"...Kéž by vašimi ulicemi byla údolí a zelené stezky vašimi chodníky, abyste jeden ke druhému chodili vinicemi a přicházeli s vůní země na šatech."              (Chalíl Džibrán)

...Rok devadesát devět, na samém začátku pozlacený naším vítězstvím na mistrovství světa v hokeji, znamenal další cestu, tentokrát do severoitalského Patocca. Nebyla to tentokrát naše soukromá akce, nýbrž akce přímo mezinárodní a naši účast zpunktovali kluci z kapely, se kterou Vláďa v tý době občas hrál. 

V horské vesnici nad údolím Racolana, odkud člověk může za dobré viditelnosti dohlídnout až do Slovinska, bydlí přes léto kamarád Pedro, co ve snaze uniknout "šťastným rudým zítřkům" ukázal kdysi tehdejšímu Československu záda a jak se říká, vzal roha. Nějak dobu se poflakoval různě po světě a když ho to přestalo bavit, oženil se s Francois a jeho domovem se natrvalo stala Paříž. Odtud se pak  každoročně společně stěhovali sem do Patocca, a zůstávali tu celé léto. A právě tady, na zelené horské louce, začal Pedro, starej tramp, vždycky jednou za čtyři roky pořádat mezinárodní setkání, v trampské hantýrce zvané potlach. A na ten jsme se sem společně s ostatními vydali i my.

Ještě předtím jsme ale společně vyrazili dolů k moři, jen tak, zahrát si, vykoupat se, prostě jen tak zavegetit. Největším (nikoli nejlepším) zážitkem byl noční nálet komárů, kteří se sem pravděpodobně sletěli z celé Itálie s jediným cílem, do poslední kapky vycucat celou naši slavnou výpravu. V životě jsem neviděla tolik napruzenejch komářích zmetků, s výjimkou jednoho kukuřičnýho pole kdesi v Maďarsku před sedmi lety.

Mezi ty příjemné zážitky, a byla jich většina, se řadí večerní hraní na náměstí ve stejném městě, koupání v moři za předpokladu, že měl člověk výdrž a ušel tři sta metrů, o který moře při odlivu prudce couvlo, a samozřejmě to, pro co jsme sem vlastně přijeli, setkání nahoře v horách, nad městečkem Patocco, odkud jsme si odvezli zajímavou mozaiku, poskládanou z ještě zajímavějších střípků:

Uzoučká stezka stoupající málem až do nebe, kamenné domky v zelené stráni, s červenými muškáty za oknem, slavnostní oheň vysoko v horách, pavouk o málo menší než dětská pěst, Míra, co jednu stydící se flétnistku povzbudil slovy "Dělej, nebo se svlíknu.", liják a igelitovej přístřešek nad lesem rukou a koneckonců i pizza s dary moře, kterou jsem pak na etapy průběžně zvracela cestou domů.

Protože mezi účastníky zdejšího muzikantského klání jsme navzdory mojí hlasové indispozici byli zařazeni na druhé místo, kromě placek s motivem vyjícího vlka (mělo to snad něco společného s mým pěveckým výkonem???) a nápisem Patocco 1999, jsme si domů vezli i trofej v podobě vycpanýho kosa. Ochotně se ho ujal Petr s tím, že ho vystaví v jejich domácí hospodě. Budu se ho muset zeptat, kde vlastně skončil...