1996 SICÍLIE

"Necestuji, abych utekl před životem. Cestuji, aby mi neutekl život."

Koncem srpna devadesát šest jsme podnikli cestu na Sicílii. Jiný na ní bylo hlavně to, že jsme vyrazili nikoli stopem, jak tomu bylo až doteď, ale autem, a ne ve dvou, ale ve čtyřech: já a Vláďa a ještě Cypra, malej tesař z Kutný Hory a jeden hromotluckej dřevorubec Štolba z Mokrý Lhoty, oba tak trochu jako David a Goliáš. Do Itálie jsme jeli poprvé, což skýtalo jistou naději na nové zážitky a zkušenosti, pro některé zároveň možnost poprvé v životě vidět moře. Kromě toho, naše boty už v předsíni málem řvaly samou nedočkavostí, takže i kdyby to nebylo zrovna do Itálie, bylo by to rozhodně kamkoli jinam. Roztáhnout křídla, odrazit a - start!                                                                                      "Tak co, skupino, máme všechno?", zeptal se Štolba, když ještě naposledy pečlivě překontroloval obsah ledvinky, připevněné na opasku kalhot a pohodlně se usadil na zadním sedadle. Všichni měli všechno, nebo to tak alespoň v tu chvíli vypadalo, a tak jsme vyrazili. Ve snaze ušetřit poslední ubohé zbytky peněz, které zbyly z prodeje našeho bytu na Lhotce, jsem s sebou (připouštím, že velmi naivně) vzala pouhý čtyři tisícovky. Když jsme hned na první pumpě vysolili dvanáct set za plnou nádrž, pojala jsem podezření, že to nejspíš nebude stačit  a včas se přiznala. Vláďa za volantem utrousil něco o nemožných skrblících a od pumpy zamířil zpátky domů, pro zbytek financí.                

... Přestože bylo léto, naše první italské ráno bylo tady v horách vlažné  a rozpačité jako mladá nevěsta. Nasnídali jsme se a vyrazili. Ze všech stran nás obklopovaly do ranní mlhy zahalené oblé vrcholy italských Alp, které jako by si navzájem nakukovaly přes rameno ve snaze uvidět, co se děje v údolí, které střeží. Vpravo se zvedaly vysoké, tmavě zelené svahy okolních kopců pokryté hustými lesy a "pocukrované" bíle zářícími domky, dole pod silnicí ubíhalo městečko a na nedaleké skále svítily tři bílé věže hradu. Tam, kde se domky začaly pozvolna tlačit vzhůru do zelených strání, bylo vidět vinice, prošpikované úzkými hnědými stezkami.                                                                      Netrvalo dlouho a do cesty se nám postavily bílé oblouky první fortny. Blahoslaveni chudí duchem a tak dále: Vláďa pohotově od všech vybral pasy a jal se je nutit slečně za přepážkou. Ta mu je stejně tvrdošíjně strkala zase zpátky s tím, že to jsou opravdu moc pěkný pasy, ale "tady se PLATÍ!!!", kteroužto informaci doprovodila významným třením ukazováku o palec. A tak jsme zaplatili prvních dvacet tisíc (lir) a rychle odtud vypadli bohatší o informaci, že tady budeme za dálnice pěkně solit. A to se nám ani trochu nechtělo. Zbytek cesty jsme strávili na italských okreskách a vyhnuli se tak nejen nepříjemnému faktu placení, ale taky několikakilometrovým tunelům, které mi po pravdě řečeno k srdci úplně nepřirostly.   

Jen jsme opustili dálnici, hory, které se až doposud držely v pozadí, náhle udělaly mohutný krok dopředu a chudinka šedivá silnička dělala, co mohla, aby jim unikla. Jediné, co ji dělilo od rozervaných skalních stěn, bylo zelené moře zdejších vinic, střídajících se s rozčepýřenými korunami jabloňových sadů. Po bílých stěnách rozeklaných horských hřbetů, ztěžka se vzdouvajících k modré obloze, pomalu šplhalo ranní slunce a kolem vrcholu se vznášely průsvitné chomáčky mlhy. Puf, puf, jako by kdesi nahoře někdo bafal z obří fajfky.                                                                            Právě jsme minuli další vesnici, když se vpravo u silnice objevily tři černošky, podle úsporného oblečení zřejmě místní prostitutky. Postávaly u silnice a čekaly. "Hezký, móóóc hezký!" Jedna z holek je otočená zády k silnici a v hlubokém předklonu si upravuje (?) řemínek na botě. Nevím, jestli je to součástí strategie, ale pánové samozřejmě nezapomenou všechno náležitě okomentovat.                                                                                             Pokračovali jsme dál na jih. Silnice znovu vklouzla do těsné blízkosti horských stěn, chvíli mírně stoupala vzhůru, klikatila se podél skal a vytrvale při tom kopírovala koryto řeky Adige, vinoucí se vpravo dole pod námi.                      Verona byla na naší cestě jakousi pomyslnou bránou do úrodné Pádské nížiny, obepínající Apeninský poloostrov jako široký zelený šál. Hory se tu skromně stáhly zpět do pozadí a kolem silnice se rozlil tmavě zelený koberec protkaný modrými žilkami řek a říček, včetně nejdelší italské řeky Pád, odvádějící vody všech ostatních řek do přátelské náruče Benátského zálivu. Projeli jsme Mantovu na řece Mincio, která sem přitéká z nedalekého Gardského jezera, přehoupli se přes most, klenoucí se nad vodami Pádu a za Parmou nížinu zase opustili.                  Po dvou hodinách jízdy klikatou horskou serpentýnou jsme sjeli do prvního města na pobřeží Ligurského moře, La Spezia. Žádná sláva to teda nebyla, všude plno lidí, úzký uličky, krámy, krámky, bary, stánky, pizzerie a bary, pravej italskej zmatek. Skoro to vypadalo, že zůstaneme uvězněni uprostřed davu koupěchtivých "la spezianů".                      "No, hurá!, už jsem myslel, že tady budeme muset zůstat.", vydechnul si Vláďa, když se silnice konečně vymanila z nedobrovolného zajetí a rychle, jako by se bála, že ji dav strhne zpátky, se přilípla k pobřeží a zamířila k jihu. Na chvíli jsme se tak přiblížili moři na dohled, pak ale silnice mírně uhnula a modravá hladina nám zase na čas zmizela z dohledu.

Pisa, ležící na řece Arno, byla dalším bodem na naší cestě na jih. Auto jsme nechali na kraji místní pláže, stranou od okolního dění, neměli jsme nejmenší chuť nocovat uprostřed mumraje, který po setmění nepochybně nastane. Vedla sem úzká silnice lemovaná alejemi vzrostlých stromů na jedné a restauracemi a bary na druhé straně, plná lidí. Různě tady courali, bavili se, nebo se prostě jen tak poflakovali a utráceli čas. Co chvíli kolem projelo několik skůtrů, jejichž bzučení zanikalo v hlasitém dunění diskotékových pecek, linoucích se z přeplněných zahrádek barů. Jejich řidiči kličkovali mezi lidmi a kašlali na předpisy. Zamířili jsme k vysoké kamenné hradbě, za kterou bylo vidět bílý vrcholek zvonice a část katedrály Santa Maria Assunta, jejíž důstojnost poněkud narušoval fakt, že díky netypické kopuli vypadá, jako by si na hlavu narazila pletenej kulich s bílou bambulí. 

Došli jsme až na náměstí del Duomo a namířili si to rovnou k té slavné krásce, od hlavy k patě zachumlané do bílých krajek. Někde jsem četla, že se začala naklánět už v době, kdy ji stavěli, bohužel právě když jsme do Pisy přijeli, byla na tom tak špatně, že začalo reálně hrozit, že by mohla spadnout a pro veřejnost tak byla uzavřena. Na jedné její straně bylo vidět několik mohutných betonových bloků, sloužících jako závaží, zabraňující pádu věže. Celý areál obepínal plot z vlnitého plechu, v jednom místě přerušený železnými mřížemi vrat. Takže, pro tentokrát smůla. Chvíli jsme zevlovali kolem a pak vyrazili na podrobný průzkum okolí. Výsledkem byl jeden rozbitej, rádobymramorovej  popelník, co se mi ho povedlo shodit na zem na místním tržišti, a slamák, jen tak, na památku.      Když jsme se vrátili k autu, byla už tma. Navečeřeli jsme se, pokouřili a šli spát. 

...Jak jsem víc a víc posunovali na jih, teplota utěšeně stoupala a zelený koberec se postupně měnil v rozcuchané trsy sluncem vysušené trávy. Míjeli jsme bungalovy a hotely obklopené stožáry palem, pláže rozkvetlé barevnými střechami slunečníků a plné lidí, nebo naopak slunečním žárem vybělené stráně s pichlavými plácačkami obřích opuncií, na kterých žlutě svítily kulovité plody připomínající fíky. Za vším se prostírala nekonečná plocha moře. Silnice pelášila přes malá pobřežní městečka a střídavě se držela na úrovni moře nebo šplhala po vysokém skalnatém pobřeží vzhůru, odkud bylo na obzoru vidět bílé lodě. Čas od času se po obou stranách silnice rozběhly nekonečné řady parkujících aut a skůtrů, neklamná známka toho, že nablízku je  pláž. Vláďa se teď za volantem pohodlně rozvalil, levou ruku frajersky položenou ve staženém okénku, na hlavě slamák, na očích zrcadlovky vzor americká policie, neochvějně směřujíc ke špičce dlouhé italské boty. Když se ale vpravo, hluboko pod úrovní silnice, obtočené kolem vysokého skalního srázu objevila prázdná (!!!) pláž, nezaváhal ani na vteřinu. Za chvíli už jsme po příkré stezce klouzali dolů, do náruče rozžhaveného písku.        

 Tohle bylo rozhodně to nejbáječnější místo, jaký jsme si mohli představit. Žádný hluk přeplněných pláží a hotelových zahrádek. Tady bylo ticho, jen moře šumělo, jak vlny mokrýma rukama hladily písečný břeh a vytrvale dorážely na pobřežní skály, vyčnívající z vody nedaleko odtud. Voda měla sytě modrou barvu a já skoro čekala, že uvidím malou mořskou vílu, zvědavě vykukující za útesem. Naprostej opak toho, co jsme zažili o pár let později na jiné pláži nedaleko Neapole. Taky byla krásná, hlavně díky černému sopečnému písku, horkému tak, že se v něm skoro nedalo jít. Měla však dva naprosto zásadní nedostatky. Tím prvním byla městská skládka obřích rozměrů navršená v její těsné blízkosti, druhým pak skutečnost, že kromě bílé pěny na hřebenech velikých vln kolem nás při koupání rošťácky proplouvaly a na vlnkách skotačily nejrůznější zbytky potravin a dokonce jedna použitá dámská vložka! Poslední jmenovaná byla jasným signálem k ústupu. Jak jsem tehdy velebila Vláďovu prozřetelnost, se kterou do auta (měli jsme tou dobou už obytnej VW Transporter) nainstaloval sprchu a s jakou radostí jsem ze sebe tenkrát spláchla všudypřítomný černý písek a rozmáčenou, zářivě červenou papriku...                                                      Posledním větším městem na jihu italské pevniny je sice Reggio di Calabria, nám ale stačilo dojet do Villa S. Giovanni, odkud vyplouvají trajekty přes Messinskou úžinu k sicilskému pobřeží.                                                            "Hm, tak to je na dlouho.", zhodnotil Štolba situaci při pohledu na šňůru aut před námi. Opravdu to tak vypadalo, nakonec jsme ale sotva stihli koupit listek a za chvíli jsme najížděli na zelenou palubu trajektu. Pár minut nato už jsme se opírali o zábradlí horní paluby pod kapitánským můstkem a dívali se, jak osobní auta i velké náklaďáky pomalu mizí v útrobách trajektu jako plankton ve velrybí tlamě. 

Jen pár kilometrů před námi se vlnily žlutozelené hřbety Monti Peloritani a mořská hladina leskle odrážela paprsky zapadajícího slunce. Moře bylo klidné a hladina rovná jako sklo. Když jsme po zhruba dvacetiminutové plavbě přirazili k sicilským břehům, ze slunce zbýval už jen kousek za tmavnoucími kopci. To ovšem tady na jihu znamená, že opadá největší vedro a města a vesnice co nevidět ožijí bujarým veselím. Ostatně, už teď bylo v ulicích víc než živo: auta a lidé se tu navzájem proplétali jako kožené řemínky na opasku města, rozsvěcely se lampy lemující silnice, i dlouhé náhrdelníky barevných žárovek nad zahrádkami hotelů a restaurací. Nadešel čas zavolat Italce, že jsme tady a zjistit, kam vlastně dál jet. Když Vláďa vytočil číslo, následovalo asi tohle:                                             "No, to je Angelo?" Tady je Vláďa, čau." --- "Co? Já tě blbě slyším. Tady je Vláďa z Prahy." - ??? - "Z Pra-hy, už mě slyšíš? Je tam máma?" --- "Není? No, my jsme teď v Messině." - ??? - "Jo, v Me-ssi-ně." --- "Kam? Catania?"...   Hovor dál pokračoval popisem cesty, i přesto, že Angelo, Vláďův nevlastní brácha, nemluví česky o moc líp než my italsky. Zjevně to ale nevadilo, protože za chvíli jsme z Messiny vyráželi po pobřežní silnici tak jistě, jako bychom tu žili odjakživa. 

Nejprve bylo ale naprosto nutný přizpůsobit se zdejšímu, poněkud svéráznému způsobu jízdy:                                  Červená? A co jako? Červená není zeď, nic nejede, tak nezdržuj! - Tohle je ale jednosměrka! - No a? Hele, jestli tudy chceš projet, tak hoď zadkem, protože ty za tebou už chtějí taky jet... Přesto jsme nepotkali jedinou nehodu, vlastně ani obyčejnej ťukanec, maximálně "hádku" z auta do auta doprovázenou výmluvnou gestikulací. Nejvíc tady prostě platilo pravidlo "Jeď jak chceš a kam chceš, ale nic nevyveď." Po několika významně vztyčených prostřednících jsme konečně přestali stavět na každým semaforu kvůli takový prkotině jako je červená a zvolna začali odkoukávat zdejší způsob jízdy. Za chvíli se nám začal líbit...                                                                      

...Velkej dům (takovej lepší žižkovskej činžák), kde Vláďova máti bydlela, jsme našli poměrně snadno. Nejprve jsme ale museli najít místo, kde necháme auto. Nakonec jsme zaparkovali na plácku ve stínu domů na pobřeží. Vysokou trávou se tu táhlo několik metrů polorozbořené betonové zdi, ze které jako dlouhá tykadla čouhaly zohýbané rezavé dráty a její zubatý konec mířil ke starému železničnímu mostu, do tmavého zákoutí se zbytky opršelých novin.Odcházela jsem odtud s pocitem, že tohle je naposled, co auto vidíme, a ještě jednou se nostalgicky ohlédla.   

"Ahój, tak jak jste dojeli? To néni těžký, že? Já na sebe něco hodím a pak s vama dojdu do hotelu, objednala jsem vám hotél.", pravila na úvod Vláďova máti s nepřeslechnutelným moravským přízvukem. Přestože se s Vláďou neviděli mnoho let, jejich vzájemné setkání bylo spíš setkáním dvou lidí, kteří jen čirou shodou okolností jsou matka syn. Pár formálních otázek a několik otřepaných odpovědí, střízlivá realita na obou stranách...                                        Hotelový pokoj byl vybaven naprosto standardně, jediné, co nás mohlo mrzet (ale nemrzelo) bylo, že z okna nebyl výhled na moře, nýbrž na přilehlý dvůr. Sotva jsme se ubytovali, naše první kroky vedly do koupelny, abychom ze sebe konečně spláchli všudypřítomné vedro. Znovu se potvrdilo známé úsloví, že italské je sice hezké a luxusní na pohled, praxe ovšem s sebou přináší jistá úskalí. Všechno bylo oukej až do chvíle, kdy jsme si - už dávno vegetíce na široké manželské posteli - všimli, jak se přes koupelnový práh přelévá voda do chodbičky, kde se vsakuje do těžkého zeleného koberce, zanechávajíce v tom místě tmavou skvrnu. Přestože jsme ten drobný nedostatek nahlásili v recepci a problém byl během naší nepřítomnosti "zdárně vyřešen", vše se po použiti sprchy i nadále opakovalo. A tak jsme si na tiché šplouchání vody, přelévající se  se přes práh, zvykli.                                                                                                                                                  

"Cau, hubko, tak jak ses vyspala?", zeptal se mě první ráno vesele Vláďa.                                                                        "Děláš si srandu? Počkej, až mi teplota klesne na pětačtyřicet, pak ti to možná řeknu. Jsem úplně vařená!"                Noc byla opravdu příšerná, rtuť na teploměru se zarputile držela jen dva stupně pod čtyřicítkou a vzduch v pokoji se ani nepohnul. Převraceli jsme se ze strany na stranu, střídavě pendlovali mezi postelí, oknem a sprchou a proklínali neskutečný vedro. Teprve k ránu, když teplota konečně klesla na "příjemných" dvaatřicet, se nám konečně podařilo usnout.  

Hned po snídani jsme společně vyrazili do města. Slunce už zase sálalo jako roztopená pec, ale restaurace, bary, obchody, rybárny, všechno tady pulzovalo tepem všedního dne. Procházeli jsme kolem, nasávali střídající se vůně a pozorovali ranní hemžení. Zzzzzz...zzzzzz...., bzučely si to kolem nás skůtry jako barevní čmeláci, protože tady měl skůtra každý, hlavně místní omladina. Dva, tři skůtristi pěkně vedle sebe, středem silnice, v družném rozhovoru, obrázek stejně všední jako kolona aut, courajících se za nimi. Kupodivu, nikdo se nerozčiloval (no jasně, ve většině případů to byly jen mírně odrostlé děti a těm se tady na Sicílii toleruje skoro všecko), maximálně řidič krátce zatroubil, skůtristi se na chvíli rozjeli ke kraji silnice, aby pak znovu obsadili její střed a pokračovali v rozhovoru. Na bíle dlážděném nábřeží rozložili svoje zboží černí Tunisané v dlouhých pestrobarevných tunikách, s vyšívanými barevnými fezy na vyholených černých hlavách a každému, kdo šel kolem, nabízeli dlouhé šňůry skleněných korálů. Jejich krámkem bylo sluncem zalité nábřeží i jejich vlastní těla...   

...Na odpoledne máti naplánovala piknik na pláži. Moc se nám nechtělo a na piknik už vůbec ne, ale bylo třeba ocenit to, jak se postarala a tak nezbylo, než vyrazit. Chvíli nato už jsme po schůdcích scházeli na širokou pláž ozdobenou množstvím slunečníků všech barev a velikostí. Následovalo nekonečné povalování na permanentně shrnutém ručníku a občasné klopýtání přes kamenité dno zdejší "lidové" pláže, korunované úspěchem ve chvíli, kdy se člověku podařilo udělat tři tempa, aniž si při tom odřel břicho. Začala jsem propadat bezbřehému zoufalství, když náhle zdejší poklid přerušilo srdceryvné zařvání. Všechny hlavy se otočily tím směrem, kde se na břeh drápal Štolba s obličejem zkrouceným bolestí. Pak s hlasitým nadáváním zamířil k nám, držíce se při tom za pravé předloktí.            "Jau, jau, něco mě požahalo na ruce, nějaká zasraná medůza nebo co, do prdele, to je bolest!"                                  "Ukaž, kde?", povídá Vláďa a za chvíli už všichni nevěřícně zíráme na ohromnej  nabíhající koláč na Štolbově ruce.    "Nojo, ty vole, to je fakt žahanec!", určil přesvědčivě diagnózu Cypra a obdivně dodal: "A parádní!"                              To už u nás byla i Vláďova matka a všechny její kamarádky:                                                                                                "Co se ti stalo? Ukaž, jéžiš, no to je dobrý, toto..."                                                                                                                "No to nevim, co je na tom dobrýho...", zavrčel Štolba a dál si masíroval předloktí.                                                            Všeobecně vznikla pochybnost, že by to bylo dílo medůzy, nakonec ale po důkladném přezkoumání postiženého místa, za hojné účasti místních nezbylo, než konstatovat, že to tak opravdu nejspíš bude. Máti Štolbovi ruku namazala, čímž pro nás piknik skončil. Rozloučili jsme se a nejkratší cestou zamířili zpátky do hotelu, vzpamatovat se a nabrat síly na večer. Čekala nás totiž ještě jedna exkurze, tentokrát nahoru do kopců, do klikatých uliček Taorminy, sicilského Monte Carla. A tam jsme se těšili. Někde jsem četla, že bývá přirovnávána k Benátkám, jen prý je krásnější. Asi na tom něco bude, když i Goethe ji v jedné ze svých knih přirovnal ke "kousku ráje".                                Noční Taormina nás přivítala spoustou světel, lidí, šperkařských krámů i malých voňavých obchůdků, luxusních butiků, pizzerií, barů, tratorií, hospůdek i stánků s báječnou smetanovou zmrzlinou, velkou jako olympijská pochodeň. Rozprostřela před námi svoje úzké uličky a malá, barevně osvětlená náměstí. To, na které jsme se dostali širokou bránou cihlové věže,  Piazza IX. Aprile, s kostelem sv. Augustýna, zářilo bezpočtem červených žárovek rozvěšených v korunách růžově a červeně kvetoucích oleandrů. Na věži svítil ciferník velkých kulatých hodin a ze široké vyhlídky bylo dole ve tmě vidět šňůru světel na pobřeží, žlutá světýlka jachet, kotvících na otevřeném moři a na temném pozadí oblohy ostře se rýsující obrys Etny. Procházeli jsme nočním městem a viděli osvětlené věže kostelů i temná zákoutí rozlehlých zahrad překypujících kvetoucími keři. Skrz široké vějíře palmových listů problikávalo bílé světlo měsíce a odráželo se na hladině jezírek pokrytých květy leknínů. Vedro sice nepolevilo ani v tuhle noční dobu, ale tady nám najednou připadalo nějak snesitelnější. Bylo by mě lákalo prohlédnout si tohle městečko za denního světla, ale třeba by to pak už nebylo ono. Noc totiž dodávala tomuto místu zvláštní kouzlo, které by možná se svítáním zmizelo jako ranní mlha.   

Ani naše třetí ráno v malém hotýlku na východním pobřeží Sicílie nebylo jiné než ta předchozí. Slunce nedočkavě stepovalo před okny už od šesté ráno a my se probudili unavenější, než když jsme šli spát. Naše neplánovaná dovolená se scvrkla na poslední den a ve vzduchu visela otázka, co s ním uděláme. Říká se, že na Sicílii je víc antických památek než v samotném Řecku. Díky týhle cestě jsme si nakonec mohli odškrtnout tři: velké řecké divadlo, skalní útvar Dionýsovo ucho a Castello Eurialo, zříceninu hradu, kdysi součást opevnění Syrakus. Bylo zvláštní sedět na kamenných sedadlech starého divadla. Vysoké stromy dole vytvořily neprostupnou, tmavě zelenou hradbu, takže město jako by bylo najednou hrozně daleko. Dost mi vyhovovalo, že kluci zůstali kdesi nahoře a já si v duchu mohla trochu "zalítat". A ještě něco jsme nemohli jen tak minout: nejvyšší horu Sicílie, 3329 metrů vysokou Etnu, Mongibello, což v italštině znamená prostě hora. Jen několik dnůpřed naším příjezdem se na chvíli probudila a hlasitě zahromovala dolů na lidi, aby jim připomněla, že čert nikdy nespí. Do jícnu jsme se proto nepodívali, ale i projít se po obvodu jednoho z kráterů stálo za to. Ne každý den má totiž člověk možnost vyšplhat se na nejvyšší evropskou činnou sopku.       

Tímhle výletem naše neplánovaná návštěva Sicílie skončila. Druhý den jsme se rozloučili s italskou přízní a odjeli do Messiny, odkud nás trajekt vrátil zase zpátky na pevninu...