2019 RUSKO (Altaj, Chakassie, Tuva) MONGOLSKO

                                                                                                             (Lady Evelyn E. Sloock, cestovatelka)            

• A tak jsme zase vyrazili. Člověk by řekl: vždyť už jste tam byli, tak proč zase do stejné řeky? No jo, byli, jenže tolik nádherného ještě zůstalo za růžovými hřbety Altaje: svítání nad žlutozelenou stepí, stíny orlů pod vysokou modrou oblohou, barevné střechy klášterů, cesty ve stepi, z dálky připomínající říční deltu, kulaté hřbety kopců, bílé bochánky nízko plujících mraků..., to všechno a ještě mnohem víc nutně znamenalo, že další cesta je nevyhnutelná. A tak jsme zase vyrazili...  

• Opravdové Rusko pro nás začíná vlastně až za Novosibirskem, když se silnice stočí jihovýchodním směrem podél hranice s Kazachstanem a napojí se na starou Mungalskou cestu, známou jako Čujský trakt. V minulosti po ní putovaly kupecké karavany i oddíly vojáků, dnes je to hlavní tah na Mongolsko. Když jsme tudy jeli poprvé, naším cílem bylo tehdy jednoznačně právě Mongolsko. Letos už to bylo jinak, tentokrát jsme chtěli víc. A stačilo jen vědět, kdy a kde odbočit a pak už jen tiše, nevěřícně zírat na nádheru, která se před námi náhle, bez varování rozprostřela, když nás hrbolatá prašná cesta přivedla na Katu Jaryk. Skalní stěny se tu tyčí do výšky 600 metrů a pevně svírají údolí řeky Čulyšman. Dolů, na dno kaňonu vede dokonce silnice, ale my jsme dali přednost pohledu shora, na sytě zelené široké údolí, tmavomodrou řeku, klikatící se hluboko pod námi i oranžovou barvu okolních skal. Stáli jsme na kraji vysokého srázu a úplně tiše si užívali  chvíli strávenou na tomhle nádherném místě. 

Na mongolské hranici se našimi společníky na dalších téměř sto kilometrů stala trojice mladých cestovatelů: sympatická dvojice Shani a Guy z Izraele a kluk z Tchajvanu. Strávili jsme společně několik hodin a bylo to příjemné zpestření začátku v pořadí druhé mongolské trasy. Naše cesty se rozdělily v Olgii, prvním městě za mongolskou hranicí... 

...Měli jsme namířeno k Tavan Bogd, posvátnému pohoří  na rusko-mongolsko-čínském trojmezí, nakonec ale naše cesta skončila už v Ulaanchus, neboť nás ráčila opustit dost důležitá součástka - vzduchový měch. Brumbál si tím pádem sednul na zadek a že dál nejede. Naštěstí měl Vláďa prozíravě jeden náhradní měch (jenom jeden...) s sebou, takže postavil Brumbála zase na nohy, ale jet dál jsme z pochopitelných důvodů raději neriskovali. I přesto byla cesta sem úžasná a tak jsme nedosaženého cíle dlouho nelitovali.

...Dalším bodem na cestě bylo město Altai. Tedy, mělo být, jenže: z důvodu akutního nedostatku místních jmen se názvy mongolských měst a vesnic často opakují (Bayan, Bulgan, Darchan...) a tak se stalo, že namísto do Altai, ležícího na trase napříč Mongolskem, nasměrovala nás navigace na Altai, město položené na cestě k čínské hranici. Docela dlouho jsme naprosto netušili, že jedeme úplně špatným směrem, jediné, co nás trochu mátlo, byla dobrá, ale opravdu hodně dobrá silnice. Přisoudili jsme to pokroku a vesele pokračovali směr Čína. Teprve ukazatel s výmluvným nápisem  v čínštině odhalil tento navigační omyl. 200 kilometrů tam a 200 zase zpátky, ach, jak rádi jsme za ty zbytečné kilometry byli! Krajina kolem byla totiž tak krásná, že nějakých 400 kilometrů v tu chvíli neznamenalo vůbec nic, kromě toho, že jsme ji díky této šťastné chybě mohli vidět.

Po návratu do Olgii jsme se přímo ve městě seznámili s českým emigrantem Petrem, dlouhá léta žijícím v Německu, a jeho přítelkyní Aljonou, původem z Kazachstanu, a díky tomu také posléze s Muratem, u kterého jsme strávili dva vpravdě nezapomenutelné dny. Murat byl kazašský gynekolog, kterému patřily dva úplně mrňavé zděné domky (v podstatě o jedné místnosti), tři jurty a kadibudka na dvorku s hliněným plotem. V jednom domku bydlela Muratova rodina, ve druhém babička a jurty Murat čas od času pronajímal. Jednu aktuálně obývali Petr s Aljonou a přítulným labradorem jménem Blackie, druhou Rus Valery s dvanáctiletým synem Romanem a dalšími dvěma Rusy, třetí jurta byla prázdná. My jsme svoje spaní měli s sebou. Co čert nechtěl, ve stejný den, kdy jsme sem dorazili, slavil první narozeniny Muratův vnuk. U Kazachů je to opravdu pádný důvod k oslavě a když se k tomu nachomýtnou cizinci, jejich účast je nevyhnutelná. A tak jsme se toho večera, společně s dalšími dvěma stovkami hostů, ocitli na kazašské narozeninové oslavě, v pronajatém sále místní restaurace (?), u stolů plných jídla, pití a nejrůznějších dobrot, přes saláty až po pečeného berana, s kazašskou lidovou hudbou, prokládanou nemožnými diskofláky a spoustou vodky Čingischán. Já si odtud odnesla poznání, že i do zdejších tradic už - bohužel - pronikla západní pseudokultura, tady v podobě popových hitů z 80. let či elektrického autíčka pro malého oslavence s ohavnou karnevalovou čepičkou na hlavě, Vláďa zase na vlastní kůži vyzkoušel zdejší WC, sestávající z otevřené kadibudky a dvou betonových panelů s mezerou pro vykonání potřeby, přičemž jen díky šťastné shodě okolností neskončil v osm metrů hluboké jímce, do třetiny zaplněné, ehm, no, však víte, čím...     

Naším cílem teď bylo město Uliastai v provincii Zavkhan, na soutoku řek Chigestai a Bogdiingol, ze všech stran obklopené horami. To je dost důležitá informace, protože právě v tom byl ten známý kámen úrazu. Ještě do vesnice Taishir jsme dojeli vcelku v pohodě, po cestě necestě vyschlým říčním korytem, kolem kamenných varhan, nápadně připomínajících Panskou skálu u Kamenického Šenova, zakončeným malým kouskem silnice. Ta bohužel po pár metrech zase zmizela, zatímco cesta necesta pokračovala vesele dál. Následovalo zmatené popojíždění sem tam v marné snaze vyhnout se průjezdu přes další říční koryto, protínající obec jako nezahojená jizva, to všechno ještě pořád v pohodě. Dokonce ještě za vesnicí, na cestě, směřující k šedým horským kopcům, se zdálo, že je všechno na dobré cestě. První problém nastal ve chvíli, kdy se cesta, kličkující napříč stepí, rozhodla vystoupat do vysokého kopce, aby následně znovu začala klesat, avšak takovým způsobem, že se pro nás stala jednoduše nesjízdnou. Takže zpátky a jinudy. A jinudy by to bylo nejspíš šlo, nebýt toho, že se od hor přihnal liják a během několika minut proměnil cestu v divokou horskou říčku. Naše snaha projet větru dešti navzdory vzala za své ve chvíli, kdy se Brumbál zakousl do vodou vymletého břehu, mně uletěly pantofle a ve foťáku přibyla velká šedá šmouha tam, kde měla být úžasná dokumentace této kritické chvíle. Uliastai tak protentokrát zůstalo naší návštěvy ušetřeno...

...V Bayanchongor jsme zažili další z mnoha letošních setkání, ze kterého se ale tentokrát vyklubalo malé přepadení. Mongol se chytil Vláďova volantu a nehodlal ho pustit, dokud nám nepustí žilou, což Vláďa po několika marných pokusech o domluvu nakonec vyřešil tím, že prudce zařadil zpátečku (naštěstí za námi nikdo nestál, protože jinak...) a rozjel se. Mongol odletěl, vyhodil nohy do vzduchu a žuchnul do prachu parkoviště. Rychle se ale zase zvednul, i s kámošem skočili do auta, předjeli nás, ten odhodlanej blb vystoupil a s rozpaženýma rukama šel proti našemu autu. Zprudka jsme ho objeli a ujížděli odtud, nikoli však s úmyslem utéct. Sakra, chtěli jsme si město projít a ne se tady handrkovat s nějakým smradem. A tak jsme se rozhodli zajet k místní policejní stanici a požádat, jestli bychom tam nemohli nechat auto, abychom ho po návratu z procházky po městě nenašli na špalkách nebo s propíchanými pneumatikami. Po hodině přátelského dohadování v mongolštině, ruštině a angličtině se vrchní velení usneslo, že mohli a jako bonus nám na prohlídku města přibalilo mladýho policajta, doslova jako osobního strážce. Jmenoval se Temudžin, stejně jako Čingischán (fakt to měl v občance, koukala jsem se...), a naštěstí uměl trochu anglicky, což nám značně usnadnilo konverzaci. Hodinu nás provázel po městě, provedl místní tržnicí, kde jsme znovu ochutnali kumys a dali si tradiční jídlo v místním "fastfoodu", a nakonec nás pozval do své jurty a seznámil se svojí holkou, Uschkou, a tatínkem, bývalým policajtem, co při nehodě přišel o obě nohy. A aby toho nebylo málo, mohli jsme se dokonce zúčastnit velkolepé oslavy na zdejší policejní stanici, s nastoupenou policejní jednotkou a červeným kobercem! ...

I náš další cíl byl vlastně dluhem z minulé cesty - starobylé Karákorum (Charchorin), kdysi hlavní město Mongolské říše, založené kolem roku 1220 Čingischánem. Po jeho smrti se tu odehrávala tzv. Kurultaj, velká shromáždění chánů, kmenových vůdců a vojevůdců, na nichž se rozhodovaly důležité vojenské akce a volil nový chán. Velkého Kurultaj, během volby Velkého chána, se musely účastnit všechny hlavní osobnosti říše, bez ohledu na vzdálenost místa, na kterém se právě nacházely (koneckonců, i my jsme sem dorazili bez ohledu na vzdálenost, tak co). O tři sta let později tu chán Abataj založil buddhistický klášter Erdene Zuu. Dnes už z něj mnoho nezbývá, jen několik budov, ale přesto tohle místo dokáže člověka spolehlivě odstřihnout od současného světa a vrátit do vzdálené minulosti. Před vstupní branou potkáváme skupinku Mongolů v tradičních slavnostních krojích: žlutá, zlatá, modrá, červená, je to nádhera, a ke všemu ochotně zapózují před objektivem našeho foťáku! V odpoledním slunci se zlatě blýskají roztáčené modlitební mlýnky a k Lavranu, chrámu, ne nepodobnému těm tibetským, ozdobenému barevnými vlaječkami, míří mniši v červeném rouchu na ranní modlitbu...

...asi 40 kilometrů před UB nás zbaběle opustil další měch, což mělo za následek rychlost nepřesahující 20 - 30 km/hod., s Brumbálem opět posazeným na zadek. Popravdě, moc dobře to nevypadalo, protože to, že v Mongolsku seženete měch z Land Rovera je asi tak pravděpodobné, jako že z vody vytáhnete suchou rybu. Naštěstí opět zapracovala šťastná náhoda (a že jich na téhle cestě bylo!)  -  první velký autoservis v UB, pár ochotných kluků automechaniků, pár telefonátů bůh ví kam a za dvě hodiny už jsme na zdejším dvoře měnili prasklý měch za téměř nový. To, že nás tahle kratochvíle vyšla na 10 000,- velkoryse opomineme.  

Naším posledním dluhem z minulé cesty byl Zelený (Zimní) palác Bogd Khaan v UB z počátku 20. století, nedaleko řeky Tuul Gol. Původně sloužil jako sídlo posledního náboženského a politického vůdce Bogd-chána, dnes je tu muzeum. Velkolepá Mírová brána, chrám Maháradžů, chrám apoštolů Naidan, hlavní chrám Nogoon Lavran, všechny nádherně zdobené, zářící barvami, zlaté sošky, červené a modré střapce, bůžkové a božstva, spousta osobních předmětů posledního vládce..., bylo docela náročné to všechno pojmout... 

...Krátká chvíle čekání na mongolské hranici, zpestřená hlasitou hádkou dvou Mongolek, a byli jsme v Rusku. A zase ty kláštery! Vláďovi už z nich jde hlava kolem, já je ale prostě musím vidět, barevné, tajemné a krásné: Bílá Tara, osamělá uprostřed stepi, otevřená všem, kdo procházejí kolem, rozestavěný klášter nedaleko Gusinoozersku, těsně před dokončením, s plánovanou srpnovou návštěvou Dalajlámy, Ivolginskij dacan, úžasný klášterní komplex v nenápadné, šedivé vesnici Verchnaja Ivolga, zapomenutá vesnice Troickoje a nám známý Selenginský klášter, snad útulek pro chudé a nemocné, Telma, s nádherným modrým chrámem a rozkvetlými květinovými záhony..., odpočinek na známém místě na břehu Bajkalu jsme opravdu uvítali.

Za zmínku stojí především soubor ivolginských klášterů, postavených v čínsko-tibetském stylu, bohatě zdobených a zářících barvami. Celkem je jich deset a liší se nejen velikostí, ale také účelem, kterému slouží. Jeden z nich ukrývá tělo velkého buddhistického učitele Itigelova. Spatřit je lze jen výjimečně a údajně se už po celá desetiletí téměř nemění, což vyvolává zmatek v hlavách vědců, kteří údajně tělo zkoumali. Stále setrvává v pozici lotosového květu tak, jako v okamžiku své smrti v roce 1927.  Jak je to ve skutečnosti nemůžeme posoudit, protože právě, když jsme ke klášteru přicházeli, jeho brána se zavřela...  

Bajkal jsme si letos užili trochu víc než při poslední cestě. Nejprve jsme se zastavili na kamenitém břehu za železničním mostem, odpočinuli si, já vyprala, Vláďa se vykoupal (snažil se mě přesvědčit, že voda je teplá, ale na mě si nepřijde!) a když kolem přebušily tři nákladní vlaky, zase jsme vyrazili. Ne na dlouho, už za chvíli nás velká stúpa nedaleko silnice znovu svedla k bajkalskému břehu. Omrkli jsme místní infocentrum (mimochodem, mají to tam moc pěkný) a pak vyrazili po písčitém břehu malé zátoky. Kromě toho, že Vláďa v momentálním emocionálním vypětí, ve snaze zanechat na Bajkalu nějakou stopu, klacikem do písku napsal BJKAL, objevili jsme tu starý modrý autobus, prapodivně ověšený, evidentně poskytující přístřeší nějakému místnímu bezdomovci. Bajkal měl šedou barvu, hlasitě šuměl a ke břehu posílal malé zpěněné vlnky. Na oplátku jsem mu poslala velkou neviditelnou pusu a pak jsme pomalu zamířili zpátky na parkoviště...

Cestou na Irkutsk jsme se zasekli v koloně na serpentýnách, těch samých, co nám na nich minule málem shořely brzdy, padák je to neuvěřitelnej! Venku prší, fouká vítr a vůbec je pěkná kosa. Místní říkají, že léto skončilo. Doslova "Eto vsjo".                                    Déšť pokračoval i cestou na Krasnojarsk. Nějak jsme s tím ale počítali, věděli jsme, že budeme projíždět oblast ničivých záplav a doufali, že projedeme. To se nakonec s notnou dávkou štěstí povedlo (druhý den po našem průjezdu celou oblast znovu uzavřeli....), ale místní o štěstí moc mluvit nemohli. Spousta domů popadala nebo je doslova odnesla voda, silnice plné bahna, stržené mosty..., před blížící se zimou, která tady na Sibiři přichází brzy, nic moc...

Republiky CHAKASSIE a TUVA stručně (a sakra!) v několika bodech:

- Kafe Tajga - prej kotleta, karbanátek to byl!   

- Abakan, Kyzyl - muzeum gulagů a politických vězňů se soukromou, vyčerpávající přednáškou 

- vysoký štíhlý památník na břehu Jeniseje, údajný geografický střed Asie                                                                                    

- milá prodavačka ve vesnickém krámku, se sešitem zaplněným jmény těch, kterým dává na dluh                                                    

- Turan, Údolí králů - Dolina carei - pohřebiště s kurgany a miliardou komárů                                                                                 

- trocha urbexu - rozpadající se opuštěná továrna s dosud dobře čitelným nápisem "Slava trudu" (kdepak asi soudruzi udělali chybu???)  

- vyhlídka nad Jenisejem - krajina jako vystřižená z knížek o pravěku s obrázky Zdeňka Buriana, hotový druhohory!                     

- posvátný jurtový komplex Altyn Bulak

- Ak Dovurak - na hodně dlouho poslední vesnice a lidé, brána do hor otevřená...                                                               

- údolí orlů - sedí na dřevěné ohradě a pozorují                                                                                                                          

- překrásné hory, hory, hory, široká údolí, posvátná místa                                                                                                                 

- pereval Tuva - Chakassia 2.200 metrů - noc plná hvězd (tak moc a tak blízko jsme je viděli jen na Sahaře a v Gobi...)          

- tmavě zelený samet všude kolem, samota, ticho a klid                                                                                                                 

- meandry řeky Ona a stříbrné (!!!) skály                                                                    

Bylo by toho mnohem, mnohem víc, od náhody, která způsobila, že jsme minuli město Achinsk, ve které chvíli na to vybuchl muniční sklad (obcházet ova se zkrátka vyplatí...), přes Prochorovku, dějiště největší tankové bitvy u Kursku, ukrajinský Kyjev s monumentálním, devadesát metrů vysokým památníkem "Matka vlast" a tisíciletým klášterním komplexem Kyjevskopečerská lávra, starobylý Lvov, připomínající nám Prahu, přes Zakarpatskou Rus s policajty "daj děngi na čaj" až po Slovensko s fajn celníky a přátelskými policajty, co nechtěli nic, jen pokecat, a samozřejmě Vysoké Tatry s výstupem na Solisko, neplánovaným koncertem Lucie Bílé a úžasné šúlance s mákem v Liptovské Maře. 

Druhá cesta do Mongolska je za námi, ale návrat je v plánu...

Prodáno :). Tak zase příští rok... 

Jestli chcete vědět, jak to všechno začalo a co všechno se dá zažít (nejen) na cestách, stačí napsat na vn1933@seznam.cz a koupit si naši knihu "Přes všechny dálky". Cena 200,- Kč.