2007 ITÁLIE

"Vracet se domů z cest je zvláštní pocit. Vše vypadá, voní a působí stejně. Jediné, co se změnilo, jsi ty sám."                                                                           

                                                                                                                (F.S. Fitzgerald) 

Z kraje února 2004 se konečně naplno rozjely práce na karavanu č. 2, naší budoucí Kryse. Vláďa opět zešílel a vrhnul se do práce, mráz, nemráz, déšť, vichr, všechno jedno. Logicky jsme se tak na čas stali jakousi místní atrakcí. Zastavovali u nás cizí lidi, postávali, obhlíželi, vyptávali se a občas nechápavě kroutili hlavou. Nedivila jsem se. Byly chvíle, kdy se dařilo a zase jiné, kdy sám konstruktér propadal bezbřehé depresi. Tak třeba:

"Hotovo. Svítíme!", prohlásil Vláďa vítězoslavně, když konečně dokončil špikování karavanu metry přívodných kabelů. A auto svítilo. Dokonce celý dva dny. Pak si jeden z kabelů postavil hlavu, což si vyžádalo další výrok, o poznání méně slavnostní: "Ještě jsem s tím nikam nejel a už to nefunguje...". Na svoje zklamání se Vláďa pokusil zapomenout u televize, ale už za deset minut se zvedl a se slovy: "Já jsem hned zpátky." odhodlaně odplul. Zabrala jsem se do filmu, takže jsem ani nepostřehla, že už uplynula víc než hodina a Vláďa pořád nikde. Podrobnější průzkum ukázal, že celou tu dobu seděl v autě na klubkem drátů připomínajících modrou medůzu, marně se snažíc najít chybu. Nakonec to vzdal a šel se uklidnit do horký vany. Druhej den chumel rozpletl, překontroloval drátek po drátku a - bylo světlo!

Toho roku se žádný cesty nekonaly, s výjimkou několika menších výletů po vlastech českých. Přehouply se prázdniny a z Vládíka se stal školák. Do psího nebe si to namířil náš Čert a Zemi jen těsně (tedy, myšleno dle vesmírných měřítek, jinak to bylo "pouhých" jeden a půl milionu kilometrů...) minul obří asteroid. Konec roku pak poznamenala ničivá vlna tsunami, která z povrchu země spláchla bezmála tři sta tisíc lidí. Další rok skončil, pro někoho definitivně...

...A nastalo nové léto, všechno kolem zešílelo, zelenalo se, kvetlo a bujelo a my se v tom tak trochu plácali, chvíli nad vodou a chvíli pod ní. Naštěstí dno bylo pořád ještě dost hluboko, takže to všechno byly spíš jen takový ty věci, co čas od času zažívá asi každej. To dole bylo, když Vláďa začal z práce chodit s bolavou hlavou a bez energie. Pak pozici, kterou v práci měl, zrušili a výhled do blízké budoucnosti byl přes tlustý, zamlžený sklo. Když začalo být trochu vidět, ukázalo se, že jediné, co se v tu chvíli nabízí, je postávání na place s náplní práce pro polovičního idiota. To nahoře byla moje dlouhodobá brigáda na klecanský obalovně a ještě další, kterou mi kámoš sehnal v klecáneckém lomu.

Mezitím práce na Dafu téměř skončily, vnitřek, s výjimkou několika matrací byl skoro hotovej a pozornost se stočila k záleži-tostem výhradně technického rázu: brzdy, čerpadlo, prasklý těsnění pod hlavou a tak podobně.

V tom roce si malej Vláďa odbyl svůj první tábor, pod kopcem Santonem se znovu rozhořela bitva tří císařů (zúčastnili jsme se jako zástupci cechu perníkářského), proběhlo pár kšeftů různých kvalit a jeden zimní výlet do Krkonoš, lanovkou na Čer-nou horu, všichni normální, já v růžovejch teplákách, co končily těsně u kotníků a keckách. Lítali jsme nahoru dolů jako na nějaký šílený houpačce a rok pláchnul, ani jsme si toho málem nevšimli.

Rok dva tisíce šest se překulil, zanechávajíc nás o rok starší na křižovatce dalších cest, imaginárních i těch skutečných.  Přišel čas poprvé v praxi vyzkoušet náš novej karavan. Otázka, kam pojedeme, byla předem zodpovězena díky opětovné-mu pozvání na mezinárodní trampský potlach do italských Alp. A tak jsme v létě dva sedm vyrazili do itálie. Dafem, se dvěma malejma prudilama v zádech. Upřímně, byla to zatěžkávací zkouška nejen Dafa, ale i našich nervů, protože oba naši roz-tomilí hošíci byli neustále v sobě, což v praxi znamenalo vytrvalé dohadování na obou stranách zákopu, nezřídka končící kulometnou palbou křiku a pláče. Brzy jsme tenhle problém vyřešili tak, že pokaždý, když se bitva rozhořela naplno, jednoduše jsem zatáhla závěs, oddělující kabinu od bojové zóny a - kupodivu - byl klid. Nemaje diváků, uzavřeli naši milí chlapci na čas příměří...

V Německu nás auto poprvé zradilo. Byla už tma, když jsme zaparkovali na parkovišti u pumpy, kde si Vláďa chtěl chvíli odpočinout, dát kafe, zakouřit, prostě všechny tyhle životně důležitý procesy. Když pak nadešel čas odjezdu, Krysa nic, ani ťuk. Vláďa nejprve po pečlivé analýze vyloučil všechny potenciální závady a pak rezignovaně prohlásil: "Tak to nevim, co s tim je..." S dětskou naivitou jsem navrhla, že bychom se mohli pokusit Dafa roztlačit, což s ohledem na fakt, že Krysa váží  tři a půl tuny bylo shledáno jako nesmysl. Protože ale mojí (ne)výhodou je, že v určitých situacích jsem schopna překonávat váhové (někdy i rozumové...) limity, donutila jsem Vláďu sednout za volant a vší silou se opřela do zádi Dafa. Chvíli vzdoroval, ale nakonec musel ustoupit síle mého odhodlání a rozjel se. Chvíli na to motor naskočil. Špatná zpráva byla, že odteď byl Daf ochoten spolupracovat pouze v případě, že stál čumákem dolů z kopce, jinak ani ťuk. A pokaždý ho roztlačovat, to se mi dvakrát nechtělo. Míst, kde by se dalo zaparkovat tak, abychom se pak zase rozjeli, nějak podezřele ubývalo a když jsme kvůli tomu museli odjet z Benátek vzápětí po tom, co jsme do nich skoro vjeli, bylo jasný, že to budeme muset nějak pořešit. Otočili jsme se a s mapou v klíně vyrazili na Quarto d´Altino. Oprostím se od nepodstatných detailů, předcházejících šťastnému konci a ponechám pouze fakta: Vláďa s čelovkou na hlavě, černej jako horník, se uprostřed noci v rezidentské čtvrti marně pokouší vypátrat zdroj potíží a stejně marně několikrát po sobě nastartovat, aby ve čtyři hodiny po půlnoci s hlubokou beznadějí upadl do postele a znovu se ponořil do útrob Dafa zase ráno. Stejně na to nepřišel. Nakonec Krysu za pět euro rozdejchal během pěti minut místní opravář! 

Od té chvíle jsme se pak už jen střídavě posunovali sem tam po pobřeží Benátskýho zálivu a snažili se pro kluky najít místo, kde by se mohli vykoupat. Většina pláží ale nestála za nic a ty, co za něco stály, spolkly místní hotely a kempy. Dva dny jsme strávili v Lido di Jesolo, ale bylo to maximum, co jsme byli ochotni vydržet. Dál jsme pročesávali pobřeží, ale na pořádný místo pořád ne a ne narazit. Buďto voda dosahovala stěží do půli lýtek nebo byla špinavá a plná slizkých řas. Nakonec jsme tři dny zkejsli v zátoce plný krabů a zapáchajícího bahna. Z toho dva dny lilo a když nám pak začala docházet voda, rozhodli jsme se změnit směr a zamířili do Slovinska. 

Noc jsme strávili v Terstu, zrovna začínalo pršet. Zůstali jsme stát v přístavu před osvětlenou budovou s nápisem "Salone Degli Incanti" a zrovna se chystali, že si půjdeme lehnout, když nám Vládík sdělil sladké tajemství, že matrace v alkovně je v jednom místě úplně mokrá od vody, prosakující skrz střešní okno. Vyřešila to souprava několika hrnců strategicky roz-místěných pod místy průsaku, víc se v tu chvíli dělat nedalo. 

Druhý den ráno jsme se po snídani prošli po přístavním molu, kolem modrých rybářských bárek s bíle pomalovanými boky ověšenými zvonci stříbrných bójí: TS 436, EVA TS 181, RAG-NO TS 373, TS 252... 

Slovinsko nás přivítalo deštěm. Palubka zase na čas zmizela pod rozloženou mapou, která nás měla dovést k písčitým plážím, jenže ouvej, Slovinské moře je sice krásné, s temně modrou barvou a modravými hřbety kopců na obzoru, bohužel se do něj ale nedá dostat. Člověk by totiž nejprve musel překonat mohutnou hráz z velkých bílých balvanů a to bylo s dětmi beznadějné. A tak se stalo, že jsme jeden den strávili na poloprázdném parkovišti, s úžasným výhledem na moře, ale bez možnosti koupání, ujeli dalších několik kilometrů v rámci bližšího ohledání slovinského pobřeží, výhodně nakoupili v kopperském supermarketu a pak se (obtěžkáni slovinskou naftou) vrátili do Itálie. Týden jsme potom zůstali zakempovaný na zelený louce letoviska Lignano Sabiadoro, což bylo sice úmorný, ale co by člověk pro děti neudělal, že? Naštěstí před-poslední den dorazili kluci z Mixu, se kterými jsme večer zajamovali a ráno pak všichni společně vyrazili do severoitalského Patocca. 

Do Patocca není cesta nijak zvlášť dlouhá, problém ale byl dostat se na parkoviště, odkud se pěšky pokračuje k Pedrovi a dál na horskou louku, kde se akce jednou za čtyři roky koná. Silnice se tu svíjí v neuvěřitelných serpentýnách a je tak uzoučká a tak přilípnutá na skalní stěnu, podél které se vine, že například setkání dvou aut je tady předem vyloučeno. Jeli jsme dokud to šlo, prosmekli se dvěma tunely nahrubo proraženými skrz skálu, úspěšně minuli několik velikých balvanů, které sem občas hupsnou odněkud z výšky a pak přišla zatáčka, se kterou už jsme si neporadili a nezbylo, než nechat Krysu na odpočívadle mimo silnici a domluvit s klukama, aby se pro nás někdo otočil.

...Pedro opět nezklamal a tak dřív, než se vyráželo k potlachovišti, dostal každej pořádnou porci guláše a možnost příjemně si oddechnout u ohniště s totemem. A je to opravdu moc hezký místo na odpočívání. Domky se tu uvelebily ve výšce 770 metrů nad mořem na pravé straně údolí Raccolana, sevřeného mohutnými vrcholy Julských Alp. Jsou tady tak trochu jako blechy v medvědím kožichu, malý bílý tečky na tmavě zeleném pozadí zdejších hor.

S Pedrem jsme se viděli poprvé právě před čtyřmi lety, přesto si nás pamatoval. Od našeho posledního setkání se tu nic nezměnilo, jen přibylo pár let a jemu ubylo sil pro další ročníky. Tenhle byl proto poslední a zvláštní na něm bylo mimo jiné to, že jestliže všechny předchozí (a bylo jich dohromady šestnáct) propršely, tentokrát nespadla ani kapka. Někdo tam nahoře to asi věděl...