Zastávka na Rilském monastýru

...Rilský monastýr. Setkání se sofijským bratrancem Vladem nám mimo jiné konečně doplnilo mezeru, týkající se Vláďových předků, konkrétně toho, který tak úžasně vyzdobil klášter na Rile. Jmenoval se Stanislav Dospevski a narodil se v roce 1823 v Samokovu. Jeho otcem byl Dimitar Zograf, vnuk zakladatele malířské školy Christo Dimitrova a strýcem Zachari Zograf. Stanislav byl jedním z prvních umělců s akademickým vzděláním a zakladatelem tzv. sekulární portrétní malby 2. poloviny 19. století. V době bulharského národního obrození byl, pravděpodobně z politických důvodů, "odejit" do Turecka na Diarbekir, a v roce 1878 ve věznici v Mehterhane v Cařihradě zemřel. Jeho rodný dům je dnes kulturní památkou a patří mezi 100 národních turistických míst v Bulharsku... 

Podobizna Zachariho Zografa, strýce St. Dospevského, v podzemní galerii Rilského monastýru. Podoba tam určitě je:) .

Rozhovor na nádvoří rilského kláštera těsně poté, co tudy překráčel jeden ze zdejších mnichů v černé sutaně: 

Mamí, kdo to je? 

To jsou mniši. 

Myši? 

Ne, mniši. 

Já se těch mniší nebojim... 

...Ráno nás přivítalo zářivě modrou oblohou a svěží zelení okolních lesů. Slunce svítilo, ale tady, na samém úpatí rilských kopců, se zatím jen nesměle prodíralo skrz husté větve mohutných smrků, pod kterými jsme stáli. Silnice odtud pokračovala dál a nejspíš to byla ta, co jsme si to po ní s batohy na zádech kdysi do těch kopců namířili. Ze zelené trávy okolních luk vyrážely fialové květy vstavačů a žlutě prosvítala třezalka, jakoby tu kopce rozprostřely uvítací koberec...

Olymp, aneb hele, nám nefungujou brzdy!

...Olymp. Člověk má od školy nějak dojem, že se baví o jedné hoře, aby nakonec zjistil, že je to vlastně název celého pohoří (Óros Olympos), kde nejvyšší hora se ve skutečnosti jmenuje Mytikas. Tam jsme, v rámci našich možností, hodlali s Krysou vystoupat...

...Zdejší serpentýny umí autu, jako bylo to naše slušně zavařit a to doslova, takže časté zastávky a větrání motoru byly samozřejmostí. Díky tomu jsme navštívili i zdejší klášter, kde nejenže bylo krásně, ale byla odtud taky úžasná vyhlídka na Thermský záliv, olemovaný žlutou barvou pláží, zelenou barvou luk a porůznu rozesetých lesíků a hájů. Po hodině, kterou jsme tu strávili, přešla Krysu horkost a mohla zase vyrazit.

...Do hor jsme se vydali druhej den ráno po jedný z tras, vyznačených na velký info-tabuli. Cestou jsme minuli stáje a několik mul v ohradě, což vyvolalo otázku, na co tady můžou mít koně. Vysvětlení jsme našli nahoře ve skalách, když nás minula karavana mul obložených bagáží. Nevěřícně jsme sledovali, jak s neomylnou jistotou šplhají po uzoučký kamenitý stezce mezi stromy a křovím, vejš a vejš do těch šíleně strmejch skal. Samy, bez průvodce, protože cestu dávno znaly...

To, že jsme si zašplhali, řekněme, do poloviny nejvyšší hory Olympu, zdaleka nebyl ten největší zážitek, jaký jsme si odtud odváželi: 

"Hele, nám nefungujou brzdy!" - "Cože??? Co budeme dělat?!" - "No, tak to nevim. Zkusíme jet pomalu, snad se chytnou." - "A co když se nechytnou?" - "Tak to budu holt muset někam opřít."

Rozepínám pás: 

"Štěpo, Vláďo, okamžitě dolů z alkovny!" - "Proč?" - "Protože nám nebrzdí auto a možná budeme muset vyskočit."

Je to blbý, ale chce se mi v tu chvíli smát, úplně ten výsadek vidím!

"Tady máte mikiny a ponožky, oblečte si to, venku bude chladno."

Do ledvinky strkám peníze a pasy.

"Oba seďte, až řeknu, tak vyskočíme. Táta jede pomalu, takže je to v pohodě." 

Nejhorší scénář se nakonec nekonal. Dolů jsme se dostali v pořádku a celí, i když to trvalo asi dvě hodiny. Když se Vláďa mohl konečně alespoň trochu rozjet, brzdy si to rozmyslely a začaly zase brzdit. Přesto mě pak ještě dlouho děsil každej kopec a čekala jsem, kdy se ozve: "Hele, ono už to zase nebrzdí!" 

Za kovboji do Bezměrova

Tečkou za touhle cestou byla westernová akce v Bezměrově nedaleko Kroměříže, kde měl Vláďa domluvený hraní s klukama z Mixu a kde partička místních kovbojů každoročně pořádá soutěž ve westernovém ježdění. Všechno bylo O.K. až do chvíle, kdy začalo pršet, což byl pro obě naše děti okamžitě impuls k otestování místního bahna. Následkem toho pak vypadaly, jako bychom je právě vylovili z kanalizace. Před tím, než jsme je pustili do auta, sice proběhla nezbytná očista, spočívající především v odstranění největších kusů bahna, u kterých se ukázalo, že jsou to boty, a následně opatrného vysvlečení ze zabahněných šatů, ale výsledek byl nevalný. Oba povedení bratři měli bahno až za ušima.

O moc lepší to nebylo ani druhej den ráno, kdy se zdejší louka přes noc proměnila v jedno velké bahniště, což pro Krysu znamenalo docela problém. O něco lépe na tom byli ti, kdo sem dorazili v teréňáku, ale protože k němu teď patřil i přívěs s koněm, tak taky žádná olympiáda. 

Raději jsme si s jedním z kovbojů domluvili traktor pro případ, že by se Krysa rozhodla udělat kotrmelec do místního rybníka, kolem kterého jsme, chtě nechtě, museli projet. Nakonec to ale dala, i když chvílemi to vypadalo, že buď půjdeme na bok hned a nebo až cestou kolem rybníka...

Na všechny fotky se můžete mrknout tady: