2010 FRANCIE - Verdun, Paříž, Normandie, Mont St. Michele, Saint Malo

"Válka neurčuje, na čí straně je pravda, jenom kdo zbyde..."

(Bertrand Russel)

Často říkám, že naše dovolené začínají ve chvíli, kdy odjíždíme od plotu. Tentokrát ale jako by právě ten začátek nějak naznačoval, že všechno nejspíš neproběhne úplně podle našich představ. Tahle dovolená byla ve znamení deště a série nečekaných "nehod", kterým jsme byli nuceni na cestě Evropou čelit. Přesto ale, stejně jako všechny naše cesty, je dalším zářezem na pažbě našich cestovatelských počinů, a to se zkrátka počítá. Nakonec, kdo říká, že i tohle k cestování nepatří? Důležité je, aby to cestovatele neodradilo, a to nám (alespoň prozatím) rozhodně nehrozí...

Tak tedy, první "nehodu" jsme absolvovali už v kopcích před Lipnem, kam jsme ještě předtím, než definitivně opustíme rodnou hroudu, vyrazili za kamarády, kteří tu večer měli hrát. Právě jsme sjížděli jeden opravdu prudkej kopec, když se brzdy začaly nejen příšerně hřát až smažit, ale nakonec odmítly brzdit úplně (jakási nechtěná připomínka cesty z Olympu o loňských prázdninách...). Museli jsme nějakou dobu počkat, až trochu zchladnou, než se je zase podařilo přemluvit ke spolupráci. Naštěstí večerní akce na Lipně se docela povedla, což nepovedený začátek alespoň trochu vylepšilo.

Druhá "nehoda" se přihlásila (jak příznačné) hned druhý den. Tentokrát to byla skutečnost, že jsme cestou ztratili všechnu vodu - nádrž byla úplně prázdná. Vláďa si toto neblahé zjištění vyložil tak, že v nádrži musí být dírka... V Klatovech před Bauhausem (aby měl všechno potřebné pěkně po ruce) si dal tu práci, že stolitrovou nádrž vypreparoval z auta ven, aby nakonec zjistil, že voda nás opustila v důsledku rozpojené hadičky kdesi na konci auta...

Naším prvním opravdovým cílem byl francouzský Verdun, neblaze proslulé bojiště 1. světové války, kde německá a francouzská armáda se střídavými úspěchy postupovaly chvíli vpřed a pak zase zpátky, aby později historikové mohli konstatovat, že deset měsíců urputných bojů neposunulo žádnou ze zúčastněných stran ani o krok, jen připsalo na účet 1. světové války dalších devět set tisíc mrtvých, navždy ztracených v bahně verdunských zákopů. 

Bylo hodně zvláštní ocitnout se v místech, kde granáty zanechaly krajinu zvlněnou hlubokými krátery, dnes pokrytými zelenou trávou, procházet se tam, kde namísto domů vesnice Fleury zbyly jen patníky s kovovými destičkami s nápisy Škola, Radnice, Kovárna, Mlýn... a vidět nekonečné řady dřevěných křížů jen chvíli před tím, než je přikryje  nastupující soumrak. 

Třetí "nehodu" měl právě tady na Verdunu malej Vláďa, když bez zjevného důvodu jeho nálada z ničeho nic spadla pod bod mrazu, takže (přestože se tam těšil) odmítl jít s námi do největší verdunské pevnosti Douaumont a zatímco my se procházeli bývalým bojištěm, on čekal v autě...   

Čtvrtou "nehodou" lze snadno nazvat politováníhodnou skutečnost, že vlastně celou tuhle cestu pršelo a pršet nepřestalo. Ještě přesněji, někde možná nepršelo, ale ve chvíli našeho příjezdu rozhodně pršet začalo. Na Omaze, na Mt. Saint Michele, v Saint Malo, ve Versaille... Jasně, Normandie i Bretaň jsou tímhle nesmyslným počasím známé, ale co je moc, to je moc. Na druhou stranu, jak Verdun, tak o pár dnů později Normandie a pláže Omaha a Sword, nejsou zrovna místy, která si člověk spojí s pohodou letních dnů prozářených sluncem. Takže se dá říct, že to počasí se sem snad i tak nějak hodilo.   

Než jsme zamířili do Normandie, čekala nás nejprve Remeš a samozřejmě Paříž. My už jsme měli obojí za sebou, ale chtěli jsme obě města ukázat i klukům. A tak, stejně jako před lety, jen v jiném pořadí, jsme postupně zvládli navštívit remešskou katedrálu, paláce Versaille, dát si zmrzlinu, zaparkovat u Červencového sloupu na Plaza Bastilla, projít se po nábřeží Seiny, po schodech vystoupat na Sacre Coeur, bílou baziliku na vrcholku Montmartru, ukrývající největší zvon v celé Francii, známou uličkou dojít ke katedrále Notre Dame a ještě dál, až k Eiffelovce. Tam jsme se já, moje věrná kamarádka fóbie a Štěpán rozhodli, že nám celá Eiffelovka může být ukradená a zatímco oba Vláďové pro nás zcela nepochopitelně šplhali ocelovými patry věže vzhůru, my se povalovali na trávníku v nedalekém parku a pozorovali lidi, co procházeli kolem... 

Pátá "nehoda" byla jakýmsi završením té neblahé pětice. Krysa postupně přestávala startovat, až pak v Mt. Saint Michele se na to vyprdla úplně a trvalo víc než dvě hodiny, než ji Vláďa zase přivedl k rozumu. Ale při té smůle jsme měli taky jednu velkou kliku, protože na Sain Michele jsme dorazili v čase, kdy městečko bylo skoro prázdné, což hraničí s malým zázrakem.  A tak jsme si úzké kamenné uličky, tmavá zakoutí i roztomilé malé krámky se spoustou krásných zbytečností mohli projít bez prodírání se davy turistů, v klidu, jako by nám ten malý ostrůvek na chvíli patřil.  

Přestože i Saint Malo, pobřežní městečko kdysi známé jako útočiště pirátů, za války téměř srovnané se zemí a po ní znovu postavené do dnešní podoby, nás - jak jinak - přivítalo macešsky, nakonec se počasí trochu umoudřilo a prošli jsme se i tady. Epizodu o tom, jak Vláďa zůstal viset na zdejším opancéřovaném WC bez přítomnosti toaletního papíru taktně vynecháme... 

A připomínat nebudeme ani to, jak se celou cestu domů z útrob Krysy ozývaly zvuky, které Vláďa přisoudil skomírajícímu turbu, takže po zbytek cesty jsme s nastraženýma ušima v hrůze očekávali jeho konec (ne Vládi, toho turba...). Doma se ukázalo, že to byla úplná pitomost, jenže kdo to mohl vědět, že jo? 

Ale ani to, a ani všechny "nehody" mojí francouzské lásce, totiž Francii samotné, na kráse vůbec neubraly, takže dál zůstává mojí velkou favoritkou...