1995 BULHARSKO ANEB PO STOPÁCH CHÁNA ASPARUCHA
"Clověk musí jít daleko, hrozně daleko, aby se dostal co nejblíž k domovu." (K. Čapek)
...Tři roky trvalo, než jsme se znovu vydali na cesty a vlastně jediný, co se za tu dobu změnilo, bylo to, že jsme se v únoru devadesát čtyři vzali. Průběžně jsme pokračovali ve zvelebování našeho lhoteckýho bytu, sháněli muzikanty, hodně zkoušeli a sem tam i někde hráli, každý úterý chodili na sleziny ke Stálýmu zdraví a občas se zapomněli u někoho doma.
Pravidelně se u nás v té době scházela spousta našich známých a večery končívaly až brzy nad ránem. Jezdil k nám Jack, sladkej blonďáček, ze kterýho se později vyklubal banjista Divokýho Billa, Básník s přítelkyní Zuzanou, tichou tanečnicí souboru Karamela, nesmělou tak, že dokázala dvě hodiny sedět téměř bez hnutí, psychicky se připravujíc na okamžik, kdy si vymění přes sebe přehozené nohy, přítel Kaláb, těžká váha, co nám prošlápl kbelík, když se na něj postavil, aby v zrcadle zhodnotil, jak vypadá v džínovejch lacláčích, který za pětistovku koupil od Sama, aniž mu tu pětistovku kdy dal. Sem tam se objevil Roman, toho času bez holky, Hroch s Helenou a kamarádka Anička, exot Kolben, co jednou úplně nepříčetnej vyběhl z holičství s hlavou napůl ostříhanou a výkřikem: "Co mi to ta kráva udělala?!" a já ho pak musela dostříhat, kamarád Pepíno, kterej měl rád Roberta Křesťana a pořád si chtěl dávat "Ještě jedno kafe", hezounek Johnny, nadšený fotograf a občasný kuřák hašiše a taky pan Camell, pankáč Caruso s vysokým červeným čírem, i další kámoš Mimra, vousatý smíchovský domovník, jinak též průměrný hráč na mandolínu a nadprůměrný mentor, co jednoho dne prozřel a domovnický byt vyměnil za ruinu v lůně přírody kdesi v Jizerských horách. Zkrátka pestrá mozaika lidí, co různě vypadali, různě se oblíkali, poslouchali různou muziku, ale kupodivu mluvili společným jazykem...
... Někdy z kraje pětadevadesátýho začali Vláďa, Jára a ještě jeden týpek dělat v Praze lakýrničinu. Třetí kumpán, vyčouhlej, hubenej chlapík s kulatejma brejličkama na špičatém nose, se jmenoval Jarda Fišer a tou dobou mu táhlo na padesát. Se ženou Marií měl tři holky a společnou zálibu v amatérském divadle. V době, kdy jsme se seznámili, čas od času hrál v Malostranský besedě V Baladě pro banditu, trochu fládroval a hlavně - momentálně nikam necestoval. To, že jsme se přes Sama s Fištěrou seznámili, mělo do jisté míry vliv na naše pozdější rozhodnutí zvolit si za cíl příští cesty Bulharsko...
...Přiblížil se konec srpna a my se po třech letech zase chystali vyrazit. Naším cílem už se brzy měly stát bulharské hory, konkrétně Rilské pohoří a klášter téhož jména. Odjezd jsme naplánovali na třicátýho srpna.
...Teprve denní světlo odhalilo, že místo, které jsme si vybrali na přespání, bylo vlastně velké, ladem ležící pole. Ze všech stran se na nás tlačila přes metr vysoká hradba plevele, ze které zvědavě pomrkávaly drobné žluté květy vratičů, soupeřících svou výškou s rozvětvenými lodyhami pelyňku a štíhlými anténami divizen. Opláchli jsme se, vyčistili si zuby a tu těžko proniknutelnou džungli opustili...
...Na kraji pole, schovaná mezi stromy, stála velká šedá maringotka, opodál dva traktory, osobák a malá cisterna na vodu... Po obědě jsme si do kruhu rozestavěli barevné plastové přepravky, na modrou nám farmářka šoupla dva na půl rozkrojený obří melouny a pak jsme seděli, kecali anglicko-maďarsky a pozvolna likvidovali tu sladkou dobrotu....
...Jen pár kilometrů od nás obepínal část okolní krajiny modrý pás pohoří Stará Planina, zvolna klesající do zelené Hornothrácké nížiny. Slunce svítilo a ve vzduchu bylo cítit vůni heřmánku...
...Bylo opravdu nádherně, na obloze kvetla velká žlutá slunečnice a mě napadlo, že být tulákem, je za určitých okolností rozhodně fajn. Patřilo nám tak trochu všechno a dohromady vlastně nic, prostě jsme se jen pohybovali dopředu, jako když teče řeka...
...Do autobusu na Rilský monastýr jsme nastoupili na poslední chvíli. Ještě jsme se ani nestihli pořádně usadit a už se rozjel. Zpočátku to šlo, ale čím déle jsme jeli, tím horší to bylo. Autobusem se totiž brzy začala šířit známá "vůně" výfukových plynů, vesele proudících dírama v podlaze a když k tomu připočítám příšerný vedro, byl to fakt dost děs. Ke konci cesty, která trvala asi dvě hodiny (mně to připadalo jako dvacet), se mi žaludek zvedal jako po pivním maratonu a hlava mě bolela jako střep.
Když jsme konečně dorazili na místo, bylo to právě tak akorát, abych stačila vystoupit a hlubokým nádechem zažehnat explozi, dřímající kdesi v mých útrobách. Chvíli jsem dokonce uvažovala, jestli bych se neměla vrhnout na všechny čtyři a poděkovat Bohu za to, že jsme cestu přežili, ale pak jsem jen kousek odtud zahlédla velkou budovu, něco na způsob bývalých zotavoven ROH a tak jsem usoudila, že užitečnější bude vrhnout se právě tam.
"Dělej, mám hlad a je mi děsná kosa!", postrkovala jsem Vláďu netrpělivě a těšila se na oběd v příjemně vytopené hotelové restauraci.
Podezření, že věci nejspíš nebudou tak, jak se zdály, ve mně začalo klíčit ve chvíli, kdy jsme vešli do malé vstupní haly, kde se o vlhkou, zelenými mapami plísně pokrytou zeď rezignovaně opíraly dva železné radiátory, třesoucí se zimou. Rozhodla jsem se nebrat je na vědomí a ještě chvíli setrvala v milosrdném nevědomí. Společně s ostatními jsme prosklenými dveřmi vešli do šedivého přítmí velkého sálu, kde nás přivítala nekřesťanská zima a nesympatickej chlápek v červeným saku. Promenádoval se mezi stoly, monitoroval situaci a nově příchozí a skoro to vypadalo, že co nevidět vyhlásí dámskou volenku. Pak se ale všichni přítomní usadili a utišili a jejich zraky se upřely na Červený sako...
Vysvětlení se nabídlo ve chvíli, kdy všichni (kromě nás) dojedli a Červený sako odněkud vylovilo štos letáků, které nám vzápětí byly rozdány. Z letáku na nás vybafla velká masážní postel a její !!!SUPER CENA!!! byla tak úžasná, že jsem na chvíli propadla pokušení ji koupit. Neudělala jsem to jen proto, že se mi s ní nechtělo tahat...
Červený sako právě spustilo svůj výklad, když se Jára najednou zvednul a odkráčel na WC. Po deseti minutách se vrátil s praktickou informací, že podlaha na hajzlíku je momentálně pod vodou. Měli jsme toho plný zuby. Jako jeden muž jsme se odsunuli od umakartovýho stolu, ze studený podlahy sebrali batohy a společnost i s její super hyper úžasnou postelí opustili, provázeni sveřepým pohledem Červenýho saka...
Klášter v rilském údolí stojí ve výšce 1147 metrů a před tisíci lety ho založil mnich Ivan Rilský. Z původní stavby nezbylo díky požáru takřka nic: s výjimkou sedm set let staré věže sahá historie kláštera do nepříliš vzdáleného 19. století! To mu ale na kráse vůbec neubírá...
...Na klášterní nádvoří jsme vešli obloukovou branou, lemovanou žlutohnědým vzorem, po stranách zdobenou dvojicí velkých žlutých lvů. Shora na nás shlížel vousatý světec sedící v tiché společnosti dvou andělů...
...Nevynechali jsme ani zdejší kapli, kde zdi a stropy explodovaly tisícem fresek, sršících ze stěn jako barevnej vodotrysk. V podzemní galerii jsme na jednom z obrazů dokonce objevili jednoho z Vláďových předků (což jsme zjistili až o několik let později), Dimitara Stanislava Dospevského, jednoho ze zakladatelů bulharské ikonografie. Jistou dobu byl dokonce vyobrazen na bulharských bankovkách a Vláďa je jeho praprapravnuk...
...Všude kolem se zvedaly mohutné kopce s vysokými, oblými vrcholy, po jejichž svazích jako dobyvatelská armáda šplhaly šiky vysokých smrků, i ostré skalní hřbety s rozeklanými stěnami. Některé kopce se halily do jemného závoje bílých mraků, jiné se od hlavy k patě pokryly sametovou zelení okolních lesů. Cestu ještě pořád lemovaly zelené louky, marně se bránící přesile buclatých smrčků i pánovitých smrků, které se zarputile draly tam, kde bylo ještě místo...
...Vymotali jsme se z těsného obklíčení zelených nájezdníků a pak se náhle před námi do široka rozlila horská říčka, kterou jsme zahlédli prve. S bubláním spěchala přes veliké kameny, obtékala zelené ostrůvky, které si jí lehaly přímo do cesty a nechala slunce, aby se s ní svezlo do údolí...
"Otče náš, jenž jsi na nebesích, tři kafe, jeden čaj a dvě čokolády, amen..."
...Cesta odtud pokračovala do příkrého svahu posetého kameny všech velikostí. Zabalený v pláštěnkách jsme přes ně škobrtali jako velký lesklý brouci a občas nedůvěřivě kontrolovali, jak to nahoře nad námi vypadá. Risk je zisk a nebo taky ne. Byli jsme asi dvě stě metrů od chaty (a skoro 2000 nad mořem), když se náhle, doslova během několika vteřin strhla prudká bouře, doprovázená věrnou kamarádkou vichřicí. Pláštěnka, nepláštěnka, v minutě jsme byli promočení na kost, přes obličej nás jako bič šlehal liják a v botách nám čvachtalo. Ostrý studený vítr nás plácal mokrou rukou po zádech a zlomyslně se nám chechtal do uší.
"Mně je dě-děsná ko-kosa...", drkotala jsem zubama a snažila se, aby mě vítr nesfouknul někam dolů. Fištěra, kterej šel přede mnou, měl na sobě bezvadnou pogumovanou soupravu do deště, kterou si přivezl z Ameriky a která mohla být ještě bezvadnější, kdyby jí ovšem nebyla chyběla celá zadnice. My ostatní jsme sice pláštěnky měli, ale konkrétně s mojí a Vláďovou, z tenoučkého igelitu, si vichřice poradila celkem snadno.
Jak rychle bouře přišla, tak odešla. Vítr nám ještě na rozloučenou poslal za krk studenou mokrou spršku, pak se zatočil a odletěl kamsi na vrchol, aby si tam na nás počkal...
...Ráno už bylo v plném proudu, když mě probudil šramot, ozývající se v těsné blízkosti našeho stanu. Otevřela jsem oči a zaposlouchala se do zvuků, které přicházely zvenku. Když pak přes šikmou stanovou střechu přeběhl veliký stín, popadla jsem do ruky kasr a strčila do spícího Vládi:
"Vstávej, někdo je venku!" - "Co? Kde? Kdo je venku?, zatápal Vláďa ještě napůl spící a rozmrzele se posadil. "Nevím, ale někdo tam je, poslouchej..."
Chvíli jsme seděli a poslouchali - nic. Pak se šustění znovu ozvalo, tentokrát přímo před vchodem do stanu. Posílena vědomím, že Vláďa už je taky vzhůru, opatrně jsem se natáhla k zipu, jedním rychlým tahem ho rozepnula a hned zase uskočila zpátky, očekávajíce neznámé nebezpečí. Vzápětí se oba cípy rozhrnuly a dovnitř nakoukla velká zrzavá hlava. "Toulavej pes!"...
..."Kdo jde se mnou do vody?", zahlaholila jsem rozverně. "Tak dělej, frajerko.", pobízel mě Sam, když viděl, jak opatrně palcem u nohy zkouším teplotu vody. Přestože byla docela teplá, trvalo mi dobrých deset minut, než jsem se osmělila. Bohužel dno tu pokrývaly veliké, slizkými řasami porostlé balvany, přes které se člověk musel nejprve pracně přeškobrtat tam, kde byla větší hloubka. Pak udělal čtyři tempa, aby vzápětí zjistil, že už zase otírá břicho o písčité dno, které se v těch místech mírně zvedlo a vytvořilo tak rozsáhlou mělčinu. Líbily se mi hřebenaté vlny, které se s hukotem valily k pobřeží a my se jimi nechávali houpat nebo jsme je proplouvali či jimi proskakovali. V jednu chvíli se přivalila jedna obzvlášť veliká, přehoupla se přese mě a s sebou vzala i horní díl mých plavek. Všimla jsem si toho teprve když jsem zahlídla, jak plave na hladině a zaslechla Střeďocha, jak ze břehu volá: "Móóóc pěkný! Kde máš plavky, Peťulko?!"...
...Když se pomalu začalo schylovat k večeru, pláž se postupně vylidnila, až jsme tu nakonec zůstali docela sami. Nikde nikdo, jen my jsme leželi na dosud horkém písku, obloha nad námi dostala překrásnou, temně modrou barvu a jen kdesi na obzoru zbýval nad tmavnoucím mořem úzký proužek světla. Napravo se v dálce černalo zvlněné pobřeží a na opačné straně se postupně začala rozsvěcovat světla nedalekého Sozopolu. Všude byl klid, jediné, co neustávalo, bylo šumění moře, neúnavně vysílajícího ke břehu bíle lemované vlny...
________________________________________________________________________________________
Chcete vědět, jak to všechno bylo? Pak je tu pro vás naše kniha "Přes všechny dálky". Popisuje naše cestovatelské začátky, cesty stopem, cesty necesty s dětmi i bez nich, drobné úseky z našeho společného života i velké cesty od Maroka po Mongolsko.
V případě zájmu stačí napsat na vn1933@seznam.cz. Kniha stojí 200,- Kč + poštovné.
