2003 FRANCIE, aneb TEN KARAVAN JE MALEJ...

"Cesta je cíl."           (Thomas. S. Eliott) 

"Ten karavan je malej...", odpověděla jsem Vláďovi jedno červnové odpoledne, když se mě zeptal, co si myslím o cestování s oběma našimi dětmi. Tím jsem samozřejmě neměla na mysli jeho okamžitou výměnu, jenže Vláďa se týhle neopatrnosti okamžitě chytil, značně povzbuzen dopisem z banky, nabízející okamžitou půjčku. Situace byla neudržitelná. Když jsem pak zaslechla něco o nějakým "naprosto úžasným Dafu", kterej "je zrovna k mání a je to fakt výhodný, protože ten chlápek za něj chce padesát a normálně by jen papíry stály pětačtyřicet!", bylo to jasný. A tak jsme se na ten zázrak jeli podívat. Stál na jednom dvoře u Rudný, stál a chátral a to, že se ještě díky jakési šťastné souhře náhod nerozpadl, opravdu zázrak byl. A taky byl "fakt úžasnej!". Zejména pro toho, kdo velkoryse přejde fakt, že tloušťka podlahy mnohde nedosahuje ani čtvrt milimetru, takže hrozí reálné nebezpečí nečekaného prošlápnutí, a je tedy třeba vyvinout značné úsilí, aby člověk šťastně minul všechny díry a došlápl na plech, který zbývá. Prostě - vrak. Teď už náš vrak...

Ve stejném roce začal Vláďa hrát s rokenrolem. Zpočátku to vypadalo nadějně, ti kluci hrát uměli a zdálo se, že by to mohlo fungovat. Sice nebylo úplně jasný, proč si jako další sólovej nástroj vybrali zrovna steelkytaru, ale budiž. Proběhlo několik zkoušek a pár bezvýznamných kšeftů, když se najednou, skrze bývalého bubeníka, objevilo na obzoru něco, co vypadalo docela slibně. Přestože všichni měli dávno vědět, že dotyčný je sice schopný plánovač, leč pouhý teoretik, takže praxe bývá často stejně odlišná jako černá a bílá, opět se nechali unést "zaručeně výhodnou nabídkou" a jako jeden muž se začali připravovat na srpnové vystoupení na hudebním festivalu rakouském Pradu, kde se rozhodne o další (samozřejmě skvělé) budoucnosti kapely. A nebyla to vize jen tak nějaká, protože kapelu si po tom úžasném vystoupení vezme pod křídla jeden "móóóc známej manažer" a kšeftů bude, jéje! Tolik teorie.

Nám se tím ovšem nabídla především možnost spojit příjemné s užitečným a do Rakouska to vzít oklikou přes Francii a Itálii a stihnout tak zároveň menší dovolenou. A tak jsme týden před plánovanou akcí naházeli do auta všechno potřebné a v neděli vyrazili.

Přestože jsme vyjížděli dost pozdě, protože "silnice budou volnější a líp to pojede", moc jsme si nepomohli. Stejně jsme nakonec absolvovali dva docela dlouhý záseky, poprvé kvůli nehodě a podruhý, když nás míjela kolona vojenských vozidel Bundeswehru. 

Mířili jsme na Saarbricken, k Frantíkům zbývalo ještě tři sta kilometrů, když jsme to na parkovišti u pumpy zapíchli a šli spát. Zatím jsme nikam nespěchali, takže nebylo nutný trmácet se ospalí dál jen proto, abychom si ráno mohli říct, že "Jsme ve Francii!". Noc byla klidná, je občas někde poblíž zavrněl motor nebo zazněly hlasy.

Když jsme se ráno probudili, ručička na budíku pomalu opouštěla osmou. 

"Čau, hubko, jak se máš?", otočila jsem se na Vláďu, kterej ospale mžoural zpod hnědé deky a vůbec se nezdálo, že hodlá vstávat.

Čau, kolik je?", zeptal se a dál mžoural.

"Osm pryč".

"Už je to hotový kafe?", zajímal se Vláďa dál a pak naoko vzpurně dodal: "Jinak nevstávám." :)

Za chvíli už se autem nesla silná vůně kávy a modravý cigaretový dým, který se jako tenký hádek prosmekl pootevřeným okýnkem a vyletěl ven. 

Francie nás přivítala zataženou oblohou, která se pod tíhou velkých šedých mračen málem dotýkala silnice, po níž jsme jeli. Pošmournou šeď po chvíli alespoň trochu rozptýlily velké barevné trojúhelníky, které poskládané jeden vedle druhého vytvářely na nízkých svazích podél silnice barevnou duhu. Během cesty jsme na tuhle "výzdobu" narazili ještě jednou, jen trojúhelníky nahradily velké barevné kruhy. 

Když se před námi objevil ukazatel s nápisem Reims, tedy Remeš, první zastávka byla jasná. Minout bez povšimnutí město proslavené katedrálou, která svého času byla svědkem korunovací snad všech francouzských králů, jednoduše nepřicházelo v úvahu. 

Poměrně neuvěřitelně se nám povedlo zaparkovat v její těsné blízkosti, před řadou turistických krámků. Je libo pohled, skládací leporelo nebo snad k věčné modlitbě sepjaté sádrové ručky? Všechno je k mání v rohovém krámku jen pár metrů od vchodu do katedrály, stačí si vybrat. My si pro tentokrát vybrali parkovací lístek v nedalekém automatu a zamířili ke katedrále. 

Na rozdíl od Notre Dame o dva dny později, tady nebyla žádná fronta, což nás nadchlo (teprve o mnoho let později se ukázalo, že půlkilometrový lidský had, vlnící se tehdy před katedrálou Notre Dame tvořili výhradně zájemci o výstup na věž, nikoli do katedrály...). První, co nás zaujalo, když jsme vešli do tichého přítmí pod vysokou klenbou, byla velká vitrážová okna, propouštějící do potemnělých prostor katedrály proužky barevného světla. Jasně modrou střídala fialová soupeřící se zelenou, červenou a oranžovou, dokonalá hra barev polapená v pochmurném šeru chrámových zdí. Přestože katedrála jasně spadá do období gotiky, nějak jsem se pořád nemohla zbavit dojmu, že "ty vitráže jsou nějak moc moderní, ne?!". Došlo mi to teprve ve chvíli, kdy jsem si na informační tabuli přečetla, že můj dojem je správný, protože autorem vitráží je běloruský malíř 19. století, Marc Chagall. Ty původní totiž padly v průběhu obou světových válek a Chagall byl jedním z těch, kdo se je pokusili znovu oživit. Jsou nádherné.

Když jsme zase vyšli ven, ještě chvíli jsme se jen tak poflakovali kolem a obdivovali velkolepost stavby, připomínající vzdálenou minulost, zahalenou do těžko proniknutelného hávu uplynulých staletí. Pár minut na to už jsme zase po stejné silnici odjížděli z města, s katedrálou za zády. Ještě naposledy jsem se ohlídla: tyčila se na modrém pozadí oblohy a vypadalo to, jako by ji podpírala sloupy svých nedokončených  věží. Stará dáma v šedých šatech s černou krajkou...   

Byli jsme teď v kraji Champagne, proslaveném "šumivými bublinkami" a naším další cílem se už brzy měla stát Paříž. Kolem se střídaly vesnice, městečka, zelené kopce a tmavě zelené koberce do dálky se táhnoucích vinic protkané bílými nitkami cestiček. Vstřebávali jsme do sebe střídající se obrázky krajiny mihající se za okny folcíka a já už ani neodkládala foťák a neúnavně mačkala spoušť jako blázen.

V jednu chvíli se z temné zeleně vinic, pokrývajících nevysoké návrší, vyhoupl kamenný kostelík s šedou střechou. Na čas jsme opustili hlavní silnici a klikatou serpentýnou začali stoupat nahoru. Tam jsme auto nechali na kamenité krajnici a ke kostelíku, který z dálky vypadal, jako by vypadl z filmů o Angelice, došli pěšky. Shora se nám otevřel pohled na úrodnou, mírně zvlněnou krajinu zelenou lány vinic, hýčkající ve svém měkkém náručí nedalekou vesnici či městečko Moussy.

Čím blíž jsme byli Paříži, tím naléhavěji vyvstávala otázka, kde budeme spát, protože všechny pumpy byly beznadějně plný. A tak se stalo, že jsme na pařížské předměstí vjeli dřív, než jsme chtěli a taky dřív, než jsme našli místo na spaní a problém byl na cestě. Unavenej Vláďa začínal ztrácet nervy a představa, že budeme další hodinu bloudit v cizím městě a hledat fleka na přespání byla přitažlivá asi jako parfém s vůni olomouckých syrečků. Všechny začátky jsou holt těžký, netušili jsme, že v příštích několika minutách se zamotáme tak dokonale, že vymotávat se budeme celých pět (!) hodin. Sjížděli jsme z jedný silnice na druhou, abychom vzápětí zjistili, že ta předchozí byla nejspíš správná, jenže už jsme dávno nevěděli, jak jsme se na ni vlastně dostali, měnili jsme směr tam a zase zpátky, šněrovali sem tam a nešetřili nadávkami. Paříž se v tu chvíli jevila jako to nejblbější město na světě, zvlášť když nám ke všemu ještě začala docházet nafta. Rozhodnutí padlo ve vteřině - jedem kamkoli, hlavně ven z města. 

"Zasraná Paříž!", pronesl Vláďa roztomile a já začala horečnatě pátrat po jakékoli ceduli, znamenající směr kamkoli, kde se dá spát. Jako první jsme vyzkoušeli známý Boulogneský lesík v naději, že se nám podaří sehnat místo ve zdejším kempu. Vedla k němu silnice lemovaná vysokými stromy a pochybným půvabem místních prostitutek. Obzvlášť mě zaujala jedna, která se znuděně procházela sem tam a z rozepnuté halenky jí málem až na břicho visely prsa jako balóny.

"Doufám, že tam bude volno, protože já už dál nejedu!!!", prohlásil Vláďa výhružně. Bohužel v kempu volno nebylo, naopak, bylo tam přímo zoufale plno a nám nezbylo, než se otočit a vrátit se na silnici, nabízející rozkoš a levnou lásku. Byli jsme už opravdu hrozně utahaný a Paříž nahlas proklínali. Natankovat se nám nakonec podařilo ještě ve městě, hned potom jsme najeli na dálnici ve směru na Lille a po necelých patnácti kilometrech to zapíchli na parkovišti u benzínky. Hodili jsme sebou na postel a usnuli jako špalky. Kdyby byla Paříž přes noc zmizela, nemohlo nám to být víc fuck...

V šest ráno nás (mě) probudilo rozčilený bouchání na dveře folcíka.

"Vláďo, vstávej!", strkám do mumie vedle sebe.

"Co je?", ozve se a tón hlasu napovídá, že tady ještě nikdo vstávat nehodlá. To už se ale znovu ozývá hlasité bušení, které konečně Vláďu donutí se zvednout.

"No, co to je?!!!" 

Vláďa se nadzvedne se a zlehka poodrhne cíp závěsu. Venku se vzteká kamioňák, před kterýho jsme se postavili tak "šiko-vně", že teď nemohl vyjet. S neskrývanou nelibostí, za hlasitého doprovodu několika velmi neslušných slov na sebe Vláďa natáhne kalhoty, nastartuje a popojede tak, aby kamion mohl bezpečně projet. Pak se znovu zavrtá pod deku a ještě na pár hodin usneme.

Podruhé, teď už definitivně, jsme vstávali chvíli před desátou. 

"Čau, zlato, jak je? Vyspal ses trochu?", snažím se nenápadně zjistit, v jakém rozpoložení se Vláďa po prvním nedobro-volném vstávání nachází. Změří si mě, jako bych mu právě navrhla, abychom se šli opláchnout k čerpacímu stojanu a pak řekne s předstíranou přísností: "Ticho." Ranní epizoda je zapomenuta.

"Bohužel ti musím oznámit, že dnes je s kafem řada na tobě.", směju se a mizím pod deku...

A pak prostě jen tak sedíme, pijeme kafe, chroupeme kakaový sušenky a pozorujeme cvrkot na parkovišti. 

Po snídani jsme nastartovali a vyzbrojeni plánkem Paříže vyrazili. 

První zastávkou v tomhle městě neřesti i veselosti byl známý hřbitov Pére  Lachaise. Přestože hřbitovy obecně nejsou zro-vna místem, kde by člověk nutně toužil trávit volnej čas, tenhle láká dlouhým seznamem jmen těch, kteří na něm nakonec spočinuli: Edith Piaf, tvrdohlavý pařížský vrabčák, Yves Montand, Honore de Balzac, Guillam Appolinaire, Maria Callas, legendární Jim Morisson, Joseph Haydn, Gilbért Becaud a celý zástup dalších, více či méně známých osobností. Bylo do-jemné vidět hrob Edith Piaf, kam lidé dodnes přinášejí drobné hračky a pod kulatými kamínky zanechávají lístečky s krátkými vzkazy nebo prostým "Děkujeme."

...I když nás útlý brožovaný průvodce důrazně upozornil, že parkování v Paříži je jednoduché asi jako vojenská šifra, měli jsme kliku a bez problémů zaparkovali u chodníku nedaleko Plaza de la Bastille. Odtud jsme se pěšky vydali k náměstí. Dří-ve tu stávala pevnost stejného jména, dnes se na jejím místě tyčí mohutný Colonne de Juillet, Červencový sloup, připomín-ka červencové revoluce roku 1830. Ostatky těch, kdo během ní padli, spočívají pod jeho marmorovými základy. Během re-voluce v osmačtyřicátém k nim přibyli další. Nápis na patě sloupu říká: "Pro slávu francouzských občanů, kteří se ozbrojili a bojovali za obranu občanských svobod v památných dnech 27., 28., 29. července 1830."

Bastilla! Už jen to jméno! Jak já se těšila, až ji uvidíme. Bohužel, tady se moje dějepisné znalosti smrskly do velikosti mako-vého zrnka, což jediné vysvětluje a tak trochu omlouvá naše následné hledání neexistující stavby, zakončené nevěřícným pohledem hotelového portýra...

Přes most jsme zamířili dál do města. Chtěli jsme vidět Seinu a taky pouliční prodavače, postávající u ošuntělých "kufrových" stánků plných starých knih, plakátů, dobových pohlednic a černobílých fotografií Paříže. Ne nakupovat, jen jít a dívat se. Kolem bylo plno lidí, slunce se odráželo v cetkách nastražených na turisty a ve vzduchu bylo cítit nedalekou řeku.

Když jsme cestou k Notre Dame, katedrále známé spíše pod starým názvem Chrám Matky Boží, procházeli kolem jednoho z mnoha krámků se suvenýry, neodolala jsem a vklouzla dovnitř. Asi deset minut na to jsem odtud zase odcházela, bohatší o bezpočet pohledů Paříže, miniaturní Eiffelovku, přívěšek na klíče se stejným motivem a hlavně další samolepku do auta, velké F v bílém oválu.

Šli jsme pomalu, jen jsme si tak vykračovali, míjeli další a další obchůdky, hospůdky a bistra, kolik krámků, tolik vůní a odevšad bylo slyšet rrroztomile drrrnčivou francouzštinu...

...Úzkou uličkou, podél vysokých zdí katedrály, odkud se na nás shora šklebily pitoreskní kamenné obličeje chrličů, jsme pokračovali na prostranství před chrámem Notre Dame. Člověk se musel podívat málem až do nebe, aby katedrálu obhlédl odspoda až nahoru. Ohromná a nádherná trochu povýšeně shlížela na mraveniště kdesi hluboko pod sebou, ale všichni tu její povýšenost rádi přehlíželi a byli ochotni trávit dlouhé hodiny ve frontách vlnících se před jejími branami. Sedli jsme si na lavičku a zapálili si cigaretu. Pozorovali jsme to lidské hemžení a při pohledu na majestát katedrály bíle zářící v letním slunci v duchu proplouvali staletími až do bodu 1163, kdy stavba začala. Co všechno asi viděla z výšky svých nedokončených věží? "Je fakt nádherná, myslíš, že je vyšší než Vít?", ptám se jen tak mimochodem Vládi a vlastně ani nečekám odpověď. Dnes už vím, že není. Měří 69 metrů, takže do našeho Víta jí ještě 30,5 metru chybí, heč!

Napříč prostranstvím, kolem policejní prefektury jsme zamířili k Seině. Procházku po jejím nábřeží jsme si nemohli nechat ujít. Bylo široké a kamenité a Seina temně modrá a klidná. Míjeli jsme lodě, tulící se ke kamennému nábřeží, se stolky a židlemi na palubě za hradbou zelených tújí. Tiše a trpělivě tu čekaly na setmění, kdy ožijí hlasy lidí a cinkáním sklenic odrážejících světla nábřeží. 

Po mostě jsme přešli do zahrad Louvru. Lidí ubylo a ti, které jsme teď potkávali, nikam nespěchali, procházeli se jako my nebo posedávali na lavičkách kolem umělých jezírek, jejichž hladinu brázdily dřevěné plachetnice, bavili se nebo četli noviny. Minuli jsme jezírko s fontánou a úplně ochočenými kachňaty, která si tady, v blízkosti lidí naprosto nerušeně čechrala svoje peří a nemyslím, že by je bylo rozházelo cokoli, včetně psa, speciálně vycvičeného k lovu kachen. V místní restauraci jsme ochutnali španělský, nestydatě drahý pivo, od pouliční prodavačky koupili "stříbrnej" zapalovač s nápisem Paris a pak velkou černozlatou bránou vyšli na Place de la Concorde, s obeliskem z egyptského Luxoru. Tady jsem Vláďovi podala foťák, aby mě vyfotil. Někde se ale stala chyba, protože na fotce je v pozadí obelisk, v popředí pouliční lampa a za ní jedna moje noha, kus hlavy a část rukou, křečovitě svírajících batoh...

Měli jsme v nohách určitě šest, sedm kilometrů, když jsme konečně došli na Champs Elyseé, bulvár, na jehož konci se tyčil Arc de Triomphe, Vítěznej oblouk, kterej tu nechal postavit Napoleon po vítězné bitvě u Slavkova. A pak jsme šli a šli a šli... a ten zatracenej oblouk byl pořád stejně daleko, až jsme se rozhodli, že vlastně stačilo vidět ho takhle pekně zdálky, hupsli do podzemky a vrátili se na Placa de la Bastilla. Bylo půl desátý večer a město právě začínalo žít. Bary, noční kluby a restaurace se rozsvítily barevnými neonovými nápisy a všude bylo najednou plno lidí, ideální čas poznat noční Paříž. Jenže to místo, kde jsme parkovali, kromě toho, že bylo úžasný, bylo taky hned naproti policejní stanici, nebezpečně blízko značky zakazující parkování. A tak nezbylo, než odtud raději pěkně potichu vycouvat a někam popojet. Upřímně řečeno, představa, jak se teď motáme někde po Paříži, pro mě po celodenní exkurzi byla lákavá asi jako procházka v přezkáčích, ale nebylo zbytí a tak jsme odtud vypadli. Tím samozřejmě nemyslím z Paříže, protože teď byla na řadě ještě Eiffelka, a tak jsme s vydatnou pomocí plánku vyrazili na Joseph Bouvard Avenue, odkud to bylo ke staré dámě jen pár kroků...

...Tmavou alejí jsme zamířili tam, kde jsme zahlédli zářící špičku věže. Nebyl to asi úplně nejlepší nápad, protože čas pokročil a jestli venku bylo šero, v parku mezi stromy už byla úplná tma a nikde nikdo, kromě týpka, co šel za námi a vypadal dost divně. Radši jsme zrychlili, abychom byli brzy mezi lidmi. 

Pod Eiffelkou jich bylo plno. Seděli na trávě, procházeli se pod věží, pili kafe nebo pivo, bavili se a nebo prostě jen stáli se zakloněnou hlavou a pozorovali blikotání světýlek tančících po štíhlém těle věže. Když jsme sem dorazili, právě začínala světélkovat bíle a vypadala v té tmě úplně přízračně, jako velký diamantový šíp namířený do neviditelného terče noční oblo-hy. Pak se na okamžik celá ponořila do tmy, aby se v příští vteřině rozzářila tisícem malým světýlek, takže vypadala jako ze zlata.

Zamířili jsme do středu písčitého plácku pod věží. Bylo to tak trochu jako koukat ženský pod sukni. "To je síla, vidíš ty nejty? To by mě zajímalo, kolik to celý může vážit..." Hora železa, která se nad námi tyčila, byla ohromná a mě napadlo, jakej by to byl rachot, kdyby to celý spadlo... Později jsme si někde přečetli, že s dietou to tahle pařížská kráska zrovna nepřehání a kdyby se mohla postavit na nějakou obří váhu, ručička by se nemilosrdně zastavila na více než deseti tisících tun!

Když jsme tu noc Paříž opouštěli, Eiffelka dál tiše světélkovala do tmy a bylo jí to úplně jedno...

... Za Amberieu začaly silnici z obou stran svírat mohutné skalní masivy a vysoké zalesněné kopce. Svoje sevření uvolnily opět v Burbanche. Slunce se ztratilo bůhví kam a obloha se přikryla těžkými šedivými mračny, ze kterých se v několika málo minutách spustil prudký déšť, který bubnoval na střechu našeho auta a velké kapky rozstřikoval o přední sklo. Bylo zamra-čeno a nevlídno. Mířili jsme na Chambery a nebyli daleko od nejzápadnějšího cípu Švýcarska, kde na břehu Ženevského jezera leží Ženeva. I my jsme cestou míjeli ohromné jezero Lac de Bourget. Jako veliké modré oko se blýskalo ve vzdá-leném údolí pod rozložitých horským hřbetem, částečně ukryté za zelenými vrcholky okolních kopců. 

Po pár kilometrech se počasí umoudřilo a přetrvávající tmavá modř oblohy byla už jen známkou nastupujícího stmívání. Večer se přiblížil tak rychle, že jsme si toho málem ani nevšimli. Rozhodli jsme se zase trochu zrychlit a alespoň na chvíli se vrátili na dálnici. Jediná potíž byla v tom, že ať jsem dělala, co jsem dělala, nějak jsem pořád nemohla najít shodu mezi ukazateli podél silnice a mapou. Rozhodli jsme se to podrobně prozkoumat na pumpě u Col du Granier, ale nebyla to s tím studiem žádná velká sláva. Mapu jsem zahodila, dokouřili jsme poslední cigaretu a šli spát.

...Až do teď jsme měli v plánu projet horským tunelem do Rakouska. Když jsme ale to ráno rozložili mapu a viděli, jak moc jsme se přiblížili k jihu, původní plán se rázem ocitl v troskách. Nutno dodat, že ke změně plánu vydatně přispěla sku-tečnost, že průjezd tunelem skrz Alpy je záležitost poměrně nákladná (zcela jistě na naše tehdejší poměry) a tak jsme si řekli, že jestli máme ty prachy utratit, ať za ně radši ještě něco vidíme. Bylo rozhodnuto: tunel se ruší, střihneme to dolů na jih, přes francouzskou riviéru do Itálie a odtud do Rakouska. Nastartovali jsme a po N 75 vyrazili na Nice.

Dávno jsme opustili Champagne a taky Burgundsko mělo být už brzy minulostí. Nezadržitelně se totiž blížil kraj, tak dobře známý z knížek francouzského spisovatele Marcela Pagnola, levandulí provoněná Provence. Směřovali jsme teď na Gap, od Grenoble vzdálený necelých sto kilometrů a odtud dál na Sisteron, městečko známé jako "Brána Provence". Když jsme několik kilometrů před Aspres sur B. (Buech?) míjeli řeku, ozvalo se vedle mě rozhodně: "Já nevím, jak ty, ale já se jdu vykoupat." Následoval sešup k říčnímu břehu, posetému hladkými kulatými balvany. Ty vyplňovaly i dno řeky, některé dokonce tak velké, že jako velká želva vyčnívaly ze středu řečiště. Voda byla přímo průzračně čistá, taky ale jak se patří studená, takže z mojí strany zcela jistě žádná koupel nehrozila. Vláďa, který se ukázal jako ten odhodlanější, do vody vlezl, ale i když si hrdinně hověl uprostřed řeky a tvářil se spokojeně, měla ta jeho spokojenost poněkud stažené rysy. Já zatím nadšeně škobrtala mezi hromadami kamenů a vybírala ty, které dál pojedou s námi. Postupně tak, aniž jsem si toho stačila všimnout, vyrostla v jednom místě mohyla, na kterou by mi byl stěží stačil solidní dvoukolák. Nebylo tedy divu, když se za mnou najednou nevěřícně ozvalo: "Nechceš to všechno brát s sebou, že ne...?" Jistě, že jsem chtěla, ale Vláďa se zatvářil velice nekompromisně, což mě donutilo situaci přehodnotit. "Tobě se ty kameny nelíbí?", zkusila jsem to oklikou. "Jo, sou fakt pěkný, ale my tady nejsme Tatrou, víš...", opáčil Vláďa mile a odkráčel. Nakonec jsem vybrala asi šest kamenů a ještě jsem si je nahoru musela sama odnést...

...Sisteron, brána Provence. Roztomilé malé městečko plné květin, zachumlané v měkkém náručí temně zelených kopců, chráněné strmými stěnami masivu Le Rocher de La Baume. Jedna ze skalních stěn jako by v mohutných šedých proudech doslova "stékala" k silnici, a pak dál do azurově modré vody řeky Durance, rozdělující městečko na dvě části, propojené pupeční šňůrou úzkého mostu. Mimochodem, právě Sisteron je městečko, jehož jméno se objevuje na první stránce útlé knížečky Jeana Giona, "Muž, který sázel stromy". Tady jsme se prostě zastavit museli.

Přivítalo nás náměstí plné slunce, s kulatou bílou věžičkou a buclatými, pestrobarevnými trsy květin na každém rohu. Upravené, čisté, pod ochranou bílých zdí nedaleké citadely. Zaparkovali jsme na parkovišti na konci města a pěšky  se vydali po chodníku lemovaném řadou domů, s okny dočasně ukrytými za hráškově zelenými okenicemi. Snad pod každým visel truhlík s kaskádou červených květů petůnií a pelargónií, řinoucí se přes jeho okraj. Přes náměstí s kamennou bílou věží a kruhovým objezdem, vyšperkovaným červenými květy keříčkových růží a fontánou, umístěnou v jeho středu, jsme pokračovali dál do města. Před budovou policejní stanice stál velký, na modro natřený starý žebřiňák, jehož nákladem byly teď husté polštáře květů všech barev, úporně se snažících - vcelku úspěšně - prodrat skrz jeho dřevěné příčky. Koupili jsme několik pohledů a zamířili do úzkých sisteronských uliček sevřených mezi dvěma řadami patrových domů. Jejich přízemí tvořily z velké části roztomilé malé obchůdky, kavárničky a bistra, lákající kolemjdoucí duhovým hýřením pestrobarevných šátků, pytlíky se sušenou levandulí, porcelánem a keramikou, stojany plnými pohlednic, ve kterých se zlatě odrážely sluneční paprsky, a vůní bylin z provensálských strání. Když jsme minuli poslední krámek, po chodníku jsme pokračovali na jakousi terasu, odkud bylo vidět na bělavě modrou hladinu řeky a část města na druhém břehu. A taky obří, hrozivě se do výšky tyčící skalní stěnu, v níž stékající voda zanechala hluboké černé rýhy. Kdo tyhle zvláštní útvary viděl, snadno pochopí, proč dostaly jméno Demiselles coifées, tedy něco jako Učesané slečny. Opravdu to vypadalo, jakoby v těch místech kdosi pročísl skálu nějakým gigantickým hřebenem. Po stranách od úpatí až téměř nahoru šplhaly mohutné šiky vzrostlých smrků v marné snaze dobýt vrchol a kdesi vzadu bylo vidět namodralé hřbety vzdálených kopců. Opírali jsme se o betonovou zídku a snažili se ten obrázek nakopírovat do paměti. "Tohle je to nejkrásnější městečko, jaký jsem kdy viděla!", říkám si spíš pro sebe a Vláďa jen přikyvuje: "Určitě se sem vrátíme a pak si projedeme celou Provence. Jenom to bude chtít víc času."

To byla pravda. Termín festivalu se nezadržitelně blížil a nás pomalu začínal tlačit čas. Nebýt toho, určitě  bychom si vyšlápli vzhůru do kopců, abychom toho z kraje malé Manon viděli co nejvíc. Vrátili jsme se zpátky na parkoviště, kde jsme nechali auto, natankovali a pak dali městečku svoje adieu a bientot, což ve francouzštině znamená sbohem a brzy na shledanou.

Jediným suvenýrem, který jsme si z Provence přivezli, je pohled plný modrofialových klasů levandule, s nápisem Couleur Provence. Občas na něj koukám a někdy se mi zdá, že cítím tu levaduli...

Po Route Napoleón, tedy Napoleonově silnici, stroze označené jen jako N 85, jsme pokračovali dál na jih. Alpes de Pro-vence, kde nejvyšší vrchol dosahuje téměř dvou tisíc metrů, nás občas nutily stoupat horskými serpentýnami do bělavých kopců, kde strmé skalní stěny se na naši silničku tlačily tak bezohledně, až jsem začínala mít strach, že nás každou chvíli jedním mávnutím smetou do strže pod námi. Kdesi dole se občas zaleskl tenký proužek modrozelené říčky protékající úzkým korytem, tvořeným téměř kolmou stěnou a strmým kamenitým svahem, porostlým zelenými keříčky. Naše rychlost se pohybovala mezi 20 a 40 kilometry za hodinu, zubatých skal přibývalo, až už se na nás začínaly tlačit snad ze všech stran. Když se pak jeden z hřebenů položil přímo silnici do cesty, překonali jsme ho jen díky krátkému tunelu, proraženému jeho středem. Bylo to drsný a krásný zároveň. 

Pak silnice konečně začala klesat do údolí, kde svoje domy a domky doširoka rozházelo nedaleké město Grasse. Přesto se všude kolem, kam oko dohlédlo, dál zvedaly vysoké zelené kopce s bílou lysinou i mohutné stěny zadumaných vápenco-vých obrů, zpola zahalených do zeleného šálu okolních lesů.

Ještě toho dne jsme vjeli do Nice, města plného slunce, lidí, aut a drahých hotelů lemujících pobřeží.  Vpravo se míhaly střapaté koruny palem, my se šnečím tempem prodírali množstvím aut dopředu, pak palmy skončily a dál pokračovalo pobřeží s dlouhou kamenitou pláží. První větší mezera v řadě aut stojících podél pobřeží byla naše. Cedule s výmluvným symbolem přeškrtnutého karavanu jsme si sice všimli, ale rozhodli jsme se nebrat ji na vědomí. Nechtěli jsme tu zůstat na noc a tak jsme si s tím hlavu příliš nelámali. Teď bylo hlavně potřeba vyzkoušet, jaká je voda a byla báječná a teplá. Přestože doba pokročila, ještě pořád zůstávalo na pláži plno lidí. Měli  tu rozkládací stolky, křesla a židle a taky grily, ze kterých se linula teplá vůně masa. To nám připomnělo, že jsme ještě nevečeřeli a tak jsme se vrátili do auta a za chvíli už seděli na předních sedadlech a pochutnávali si na klobáskách s fazolemi v rajské omáčce. 

Zůstali jsme tu až do setmění. Lidé se postupně vytratili, pláž ztichla a moře zčernalo, jen v blízkosti břehu se ve vodě odrážela světla nábřeží. Seděli jsme v chladnoucím písku, kouřili a poslouchali šumění moře, narážejícího na břeh. Kdesi před námi blikalo do tmy žluté oko majáku a na opačné straně svítilo ve tmě nedaleké letiště. Červená světla ranveje svítila do noci jako rudý náhrdelník. Náhle, jako malá stříbrná šipka, se od země odlepilo letadlo, zvedlo se do výšky a brzy zmizelo ve tmě nad mořem...

...Než jsme se vymotali z nočního Nice, chvíli to trvalo. Po pobřežní silnici jsme vyrazili směrem na Monako a San Remo. Italskou hranici jsme přejeli chvíli po půlnoci a hned na první pumpě zůstali. Bylo tam pořádně narváno, karavany stály namačkaný jeden vedle druhýho na mrňavém plácku v blízkosti úzkého proužku trávy, páchnoucího močí. Tohle už nebyla sladká Francie, nýbrž naše  několikátá italská realita. Dobrý bylo, že do Janova je to odtud necelých sto padesát kilometrů, což bylo o polovinu méně, než jsme původně odhadovali. 

Protože pumpa, na které jsme strávili noc, vypadala v denním světle ještě o něco hůř než za tmy, moc jsme se tu nezdrželi. Vláďa jenom skočil pro mlíko a za chvíli už jsme po dálnici uháněli na San Reno, Savonu a Janov. San Remo, to už je klasická Itálie: chaos, dopravní zácpy, posunujeme se sice  po správný silnici, ale děsně pomalu. A najít místo, kde by se dalo na chvíli zaparkovat, je holá beznaděj, ani ťuk. Jen jednolitá řada aut a skůtrů, ani poštovní známka by mezi nimi nepropadla, tak blízko vedle sebe stojí. Po nějaký době se nám konečně podařilo narazit (a rovnalo se to malýmu zázraku) na volný místo, který jsme okamžitě obsadili. Pak už stačilo přejít silnici a byli jsme na pláži plné lidí a do hladka omletých kamínků, které měly zvláštní zelenou barvu a pěkně doplnily moji stávající sbírku, ukrytou v útrobách folcíka. Voda tu byla nádherně modrá, teplá a neskutečně slaná. Člověk se ani nemusel moc snažit a ta voda, jako by ho sama nesla, až se mi z toho pohoupáníčka začínalo chtít spát. 

Už už jsme se chystali znovu vyrazit, já zahodila ručníky dozadu do auta a jedním bouchnutím zavřela dveře.

"Máš klíče?", ozvalo se za mnou významně.

"Proč? Asi jsou v autě, ne?... a pak mi to docvaklo. "A sakra! Co budeme dělat???!!!"

"Co by, otevřeme si náhradníma!", směje se Vláďa a já v duchu přemýšlím, co mu provedu... 

Janov. První, co jsme uviděli, když jsme vjížděli do tohohle přístavního města, byla velká červená nákladní loď a hned za ní něco, co vypadalo jako rozestavěnej hotel, ale ukázalo se, že je to taky loď, ohromná, bílá, s několika palubami a bezpočtem oken, zatím rozestavěná, dychtivě očekávající den, kdy poprvé vypluje na moře. Viděli jsme obří trajekty, vzdalující se od pobřeží, proti kterým ty z Messinské úžiny byly stěží víc než mladší bratříčkové. Další zatím čekaly v přístavu se zdviženými vraty, připravené spolykat neuvěřitelné množství aut a lidí. Moby, Enermar, Tirrenia... Kromě trajektů kotvily v přístavu desítky dalších lodí, menších i větších, ale jedna předčila všechny ostatní. Replika středověkého korábu se třemi dlouhými stožáry, opředenými pavučinou provazových žebříků a lan, s nakročeným Neptunem na přídi a nádherně zdobenou zádí.

Když už jsme tady byli, rozhodli jsme se zajít do zdejšího Chrámu námořníků. Vůbec jsme netušili, kde ho hledat a tak jsme se zeptali dvojice poliziotto, na který jsme narazili cestou z přístavu. Jeden vypadal jako Calvera ze Sedmi statečnejch a sympatický na něm bylo hlavně to, že uměl trochu anglicky.Chvíli se mezi sebou dohadovali, asi kudy nás pošlou, pak Calvera vytáhl mapu, chvíli po ní kroužil prstem a pak nás poslal na autobusovou zastávku: autobusem číslo 32 na konečnou Francesca da Paola a odtud už je to k Chrámu jen pár kroků. Autobus právě přijížděl.

Bohužel, když jsme k Chrámu dorazili, bylo už zavřeno. A tak jsme alespoň využili toho, že je odtud nádhernej výhled na celej přístav, já osvobodila foťák z koženého pouzdra a fotila a fotila a....

Zpátky jsme se rozhodli vrátit pěšky a bez ohledu na stmívání se vydali úzkou dlážděnou uličkou, protože to bylo romantický a taky slušná zkratka. Asi v půli cesty Vláďa tenhle nápad vylepšil tím, že zahnul do tmavýho pdochodu, kde se právě sjížděly dvě smažky (třetí hlídkovala na konci podchodu). Mlčky jsme prošli kolem, tváříce se přitom jako by neexistovalo nic běžnějšího, než pouliční aplikace heroinu. Soudě podle rozčileného vykřikování, které se k nám neslo ozvěnou, buď toho matroše nebylo dost pro oba nebo to právě začalo účinkovat. Sotva jsme se zase ocitli na čerstvém vzduchu, Vláďa vytáhl cigaretu a chystal se, že si zapálí. Zapalovač ale ne a ne hořet, tak se sebral a došel si pro oheň k  holce, co venku hlídala, jestli nejedou policajti. Seděla na skůtru, tipovala jsem jí tak sedmnáct. Dost mě proto překvapilo, když se na Vláďovo "Gracia." ozvalo zachrchlané chraptivé "Prego."

...