1992 STOPEM DO ŘECKA

"Radši budu mít pas plný razítek než dům plný nesmyslů." 

První road movie, kterou jsme já a Vláďa společně podnikli, byla cesta stopem do Řecka ve dvaadevadesátém. Stěží jsme se tehdy znali déle než půl roku a já měla dosud v živé paměti, jak si to Vláďa na první rande přihasil jako největší z pražských kovbojů. Náš život v té době sestával převážně z hraní po hospodách, shánění muzikantů a nekonečného střídání návštěv v naší lhotecké garsonce, permanentně zahalené do vůně kávy a cigaretového dýmu.  S výjimkou krátkého období hojnosti, kdy se naše hmotné statky rozrostly o pár kusů nábytku a Vláďovu první steelkytaru, se nás peníze moc nedržely, zato spousta známých, stálých i těch, co, ví Bůh, ke komu vlastně patřili, přišli, přespali a zase zmizeli, aniž jsme je ještě kdy viděli.                                                                                        Že někam vyrazíme, bylo jasný hned od začátku. Doba se změnila a vydat se kamkoli přestal být problém. Bohužel, podmínkou toho sladkýho cestování byly samozřejmě prachy, tedy něco, čeho se nám trvale nedostávalo, takže výběr se celkem logicky zúžil na země, jichž bylo možno dosáhnout stopem. To, že to nakonec bylo zrovna Řecko, bylo spíš dílem náhody. Původní nápad namířit si to ještě víc na jih, do Egypta, jsme, s ohledem na skličující skutečnost, že jediná hotovost, kterou máme, jsou tři tisíce z mojí vejplaty, velkoryse opustili s tím, že pyramidy se odsouvají na neurčito. Hodili jsme to za hlavu. Do postranní kapsy batohu jsme zašoupli mapu a vyrazili nakupovat. Spacák, lihovej vařič, karimatky, pepřáky pro všechny případy a ještě další věci, ne nezbytný, ale dobrý, když je má člověk s sebou. Batoh a spacák jsem potřebovala hlavně já, Vláďa oboje měl, i když jeho spacák, umolousanej a propálenej od cigaret vypadal docela děsně a ani moc nehřál. Neřešili jsme to, jeli jsme na jih, tak co....                          

...Vyrazili jsme z kraje srpna, v době, kdy léto je ještě v plném proudu a kdy spaní pod širákem je vítanou výhodou nikoli nepříjemnou nutností, s poloprázdnou kapsou, zato v nadšeném očekávání dnů příštích. Večer před odjezdem dorazili Hroch s Kolbenem, abychom doladili poslední detaily, jako:                                                                                  "Prvního zpicha si dáme v Gyule na nádraží - hele, podívej se do mapy, jestli tam vůbec nějaký nádraží je - a pak až v Sofii. Jakže se jmenuje ta ulice?... Tak to si nezapamatuju."                                                                                              "Tak si to napiš! Táta dá do Sofie vědět, že přijedeme, je to domluvený." A v kolik ráno?" "Až se vyspíme..."                  

Když jsme konečně zapadli do postele, byla skoro půlnoc.                                                                                                "Tak dobrou, ty Peťulíno, a koukej se na ten zejtřek pořádně vyspat.", řekne Vláďa a otevřeným oknem vletí do pokoje zvuk auta, projíždějícího po silnici do Modřan. Kolem je ticho, jen z vedlejšího bytu se ozývá tiché chrápání.   

Probudila jsem se poněkud neplánovaně ve čtyři hodiny ráno. V hlavě mi někdo roztočil kolotoč a z pokoje zbyla jedna velká, rozmazaná šmouha. Oči mě pálily od horečky a vůbec to za moc nestálo. Do pořádku to nakonec musel dát jeden vyzáblej týpek z modřanský pohotovosti. Hubeňour v pomačkaném bílém plášti se mě nejprve rozespale zeptal, jestli jsem něco pila a kolik, suše konstatoval, že se jedná o klasickou cestovní horečku, píchnul mi něco na uklidnění a odkráčel dospat noc. Bylo mi bídně a na ranní odjezd to najednou ani trochu nevypadalo.            "Hele, neřešte to, nějak to dopadne.", pokrčil Vláďa rameny na Hrochovu otázku, týkající se ranního startu, "Jdeme spát."   

...Autobus nás odvezl na Jižní město a odtud jsme pěšky vyrazili k nedaleké dálnici, směr Brno. Za námi zůstaly betonové krabice paneláků a jedna prázdná, na čas ztichlá garsonka uprostřed lhoteckýho sídliště. Nás teď ale mnohem víc zajímala ta dlouhá šedá čára, co jsme po ní už za chvíli měli vyrazit na naši první společnou cestu, brněnská D1...    

...První stop nás postrčil dopředu o dvě hodiny: kolem šestý už jsme na jiný silnici zase hlídkovali, jestli něco nejede. Do Bratislavy chyběla ještě stovka. Slunce se pozvolna začínalo spouštět mezi špičaté stvoly kukuřice, temně se zelenající za našimi zády a z nedaleké dálnice sem doléhalo hlasité svištění aut. Blížil se večer a my měli na kontě sotva dvě stě kiláků. Na obzoru se rýsovalo zubatý brněnský panorama, ze dne už toho moc nezbývalo a my pořád stáli na tý pitomý silnici jako dvě ovce.  "Doufám, že ještě něco pojede, nehodlám první noc strávit na poli před Brnem.", ošívala jsem se a poslala směrem ke kukuřici pohled plný pohrdání. Zdaleka jsem netušila, že přijdou chvíle, kdy se na jednom fleku zasekneme i na čtyři, pět hodin a hoďka čekání bude samozřejmostí. To bylo ale ještě daleko. Teď jsme měli v plánu ukousnout z dnešního dne co největší porci a posunout se co možná nejdál...         

...Probudili jsme se do rozmrzelého rána, provlhlí počínajícím deštěm. Zpočátku to bylo jen drobné mrholení, které ale postupně sílilo, až přešlo ve vytrvalý liják. V rychlosti jsme zabalili věci do batohů a vyškrábali se zpátky na silnici, kdy mi Vláďa poněkud zmateně oznámil, že mu "naprtělo do bašohu". Jediné, co jsme věděli (díky mapě a ukazateli z minulé noci) bylo, že se nacházíme kdesi poblíž Kecskemétu, města, ležícího jihovýchodně od Budapešti, na půli cesty mezi Dunajem a Tisou. Pršelo už celkem solidně a my se v tom dešti šinuli po mokrý silnici jako dvě trosky, než nás konečně jeden místní zelinář nabral na korbu svého malého, okopaného náklaďáčku. Seděli jsme na bednách se zelím a dírou v plachtě koukali na silnici, která se v tom dešti leskla jako zrcadlo. Krajina kolem na sebe navlíkla pochmurně šedou a vůbec to vypadalo dost beznadějně. Po pár kilometrech si to navíc dědula ze silnice namířil někam do polí, takže už za chvíli jsme zase stáli na mokrý silnici a po vlasech nám sjížděly kapky deště. Bylo chladno, měli jsme hlad a na těle nepříjemně studily mokrý košile. Pak jsme nedaleko odtud zaregistrovali betonový most, do široka rozkročený nad silnicí a za chvíli už se oklepávali pod jeho širokou střechou v naději, že nás odtud brzy někdo odveze třeba do Gyuly, kde jsme měli s klukama domluvený to rande, nebo alespoň do Békéscsaby. (Dodnes jsem nepochopila, proč jsme si tenkrát vlastně dávali zpicha v Gyule, když jsme odtud stejně dál pokračovali přes Arad, kam to bylo mnohem blíž přes Szegéd...).           

...Den se teprve probouzel, ale na celnici už bylo docela živo, hlavně ve směru na maďarskou Békéscsabu. Na silnici stála pestrobarevná šňůra aut čekajících na odbavení, jejich řidiči střídavě postávali venku, kouřili, a zase nasedali, aby popojeli pár metrů. Směrem do rumunského vnitrozemí to bylo přesně naopak. Občas sice kolem projelo pár aut, ale celkem vzato, byla to docela bída. Vyrazili jsme proto po silnici lemované jednolitou vrstvou odpadků, zvědavi, kdy se nám podaří něco stopnout.                                                                                                                          "Mně se chce spát.", povídám. "A mám hlad.", dodám rozmrzele.                                                                                        "No, tak to nevím, co s tebou, jedině počkat, až dorazíme do nějakýho města.", řekne Vláďa a má tím na mysli třicet kilometrů vzdálený Arad. Nemůžu říct, že by to touhle poznámkou zrovna vylepšil.                                                          "Hm.", zavrčím a naštvaně si nadhodím batoh...                                                                                                                      ...Silnice ubíhala a někde v dálce se k modré obloze pomalu šplhalo neduživé ranní slunce. Po obou stranách se vinuly hnědé lány polí a široké pánve pastvin s pasoucími se stády krav a koní. Kdesi daleko vpředu čekaly vrcholy Transylvánských Alp, nejvyšších rumunských hor s tajemným názvem Fagaraš a jen pár kilometrů před námi, na pravém břehu řeky Mureš, první větší město Sedmihradska, Arad.                                                                                     ...Arad na nás tehdy působil tak nějak omšele a nevzhledně, jako stará myš. Letité paneláky ověšené rozpadajícími se balkony, na které se člověk bál jenom podívat, natož vkročit, široká silnice, zřejmě hlavní třída, protkaná rezavými nitkami kolejí, po kterých se čas od času přehnala otlučená tramvaj, překvapivě česká T4R ze smíchovské tatrovky. Protože až do roku 1920 bylo Sedmihradsko a tedy i Arad součástí Rakousko-Uherska, mnoho zdejších budov, často ve značně zuboženém stavu, připomínalo secesní architekturu Vídně. Nás ale víc zaujaly jiné: stáli jsme na zastávce tramvaje s mlhavou představou, že se odtud dostaneme na konec města, když naši pozornost upoutala řada domů na protější straně silnice. Podobaly se těm, které jsme míjeli cestou sem, jenže tyhle měly rozstřílené zdi a rozbitá, ohořelá okna plná černého prázdna. Vypadalo to jako kulisa k nějakému válečnému filmu, tak dokonalá, až jsem skoro čekala, že se za chvíli odněkud ozve známé: "Akce!". Bohužel tohle bylo skutečné memento válečného idiotství, provázejícího občanskou válku v devětaosmdesátém. Její stopy byly ostatně patrné i na stěnách tramvaje, do které jsme po chvíli nastoupili - kulky je proděravěly skrz naskrz, stejně jako některá okna a skleněné výplně dveří...                                                     

...Kousek za vsí jsme potkali babku s ohromnou hromadou trávy v plachtě na ohnutých zádech a taky jednoho úplně shrbenýho staříka, co si to proti nám v předklonu špacíroval po kraji silnice. Když jsme se míjeli, oba zastavili, pozdravili, zeptali se, odkud jdeme a kam, popřáli nám šťastnou cestu a šli zase po svém. Vykračovali jsme si po rozpálený silnici, za krkem nás šimraly sluneční paprsky a z příkopu u silnice bíle mrkaly drobné kvítky sedmikrásek. V kapse jsme měli sotva sto čtyřicet marek a před sebou patnáct set kilometrů, kolem les a nebe nad hlavou...          Když se na silnici objevila ta bílá Micubishi dodávka - která navíc hned zastavila - byli jsme rádi, že zase popojedeme. Tohle byla opravdu jen malá, bohem zapomenutá silnička a tím pádem provoz i šance na další stop minimální. Naše neskrývané nadšení ale brzy opadlo, přesně ve chvíli, kdy nám konečně došlo, že to, co se jako neviditelná nit táhne celým autem, jsou lihové výpary, a tři páskové v kabině že mají slušně nakoupeno. V jednom kuse se přiblble chechtali a přitom, poctivě se střídajíc s řidičem, nasávali z lahve, co mezi nima kolovala jako štafetovej kolík. Dodávka šněrovala po silnici a my, společně s hromadou prázdných papírových krabic v ní lítali ze strany na stranu, jako v nějaký pitomý pouťový atrakci. Takže když se pak ze zatáčky za námi vyhoupnul tureckej kamion, nehodlala jsem už čekat ani vteřinu. Popadla jsem nejbližší krabici, utrhla jednu její chlopeň a v rychlosti na ni načmárala jediné slovo - SOFIA. Počkala jsem, dokud se kamion nepřilepil dodávce na zadek, přitiskla karton na zadní sklo a začala "ruční konverzaci" s Turkem v náklaďáku. Šikovnej kluk, pochopil a kejvnul, že jo. Maníkům vpředu jsme oznámili, že hodláme vystoupit a že by tudíž bylo dobrý, kdyby někde, myslím HNED!!!, laskavě zastavili.          

Střídání proběhlo v několika minutách. Už za chvíli jsme seděli v kabině kamionu, přes Bulharsko směřujícího do Turecka. To slibovalo možnost, že bychom se do Bulharska mohli svézt s ním, bohužel ukázala se jako lichá, protože Turek si hodlal cestou odpočinout na některém z motorestů a my nemohli a vlastně ani nechtěli čekat, až zase pojede dál. Co se týče řidiče, hotovej démon: místo očí dvě úzký štěrbiny, hranatej obličej, vystouplý lícní kosti a orlí nos, vlasy lesklý a černý jako uhel. Tyčil se na sedadle jako trójskej válečník, jen místo štítu svíral mohutnýma rukama kolo volantu. Moc toho nenamluvil a my vlastně taky ne. Už jsme toho začínali mít za celej den docela dost a tak jsme prostě jen seděli a trochu odevzdaně sledovali krajinu ubíhající za oknem kamionu. Vesnice tady vypadaly, jako by se tu čas zastavil na konci minulýho století. Domky s rozčepýřenými doškovými střechami, verandy s vyřezávaným dřevěným zábradlím, přes které se tvrdošíjně draly šlahouny vinné révy, hliněné dvorky se slepicemi a sem tam bahnem obalené prase. Na dřevěných lavičkách před vraty posedávají staré babky v dlouhých zástěrách a staříci oblečení do plandavých kalhot, vyhřívají se na sluníčku, klábosí a občas pohledem překontrolují nahatou drobotinu, hrající si v širokém příkopu u silnice. Párkrát jsme minuli kravský nebo koňský potah, líně kodrcající po silnici, která už dávno zapomněla, že vůbec kdy nosila černý asfaltový kabát. Turek nic, jen zatroubí, kamion se prosmekne kolem, mouchy na uváleném kravském hřbetě se rozletí na všechny strany a zase sletí zpátky. Na pár vteřin zahlédnu kočího, jak na kozlíku rozčileně šermuje rukama a něco pokřikuje, zřejmě na adresu našeho Hektora. Pozdrav to asi nebude...                                                                                                                    

...Poslední stop toho dne byl zase kamion, zase rumunskej a zase Roman, jenom o něco větší kraksna. Chrchlal, supěl, cukal a nechtěl jet. Kabina jak převrácenej cikánskej vůz - na palubce, na podlaze, na sedadlech, za předním sklem, prostě všude prázdný plechovky od piva, starý umaštěný hadry, papírky, krabičky od cigaret, pár ušmudlaných lei a - my. A nad vším se, pěkně v rytmu jízdy, přerušované občasným cukáním, pohupovaly letité třásně, vkusně doplňující celkový vzhled interiéru. Kromě toho, že tenhle náklaďák víc nejel, než naopak, měl jednu nepříjemnou vlastnost. Vařil. Pořád. A tak pokaždý, když motor vyplivnul další oblak dýmu, řidič, starší šlachovitej chlápek, zastavil, někde něco zmáčknul, kabina se zvedla a on se jí tak mohl pohodlně mrknout "pod sukni". Poté Vláďa obdržel dvě konve, pěkně do každý ruky jednu a takto obtížen byl vyslán pro vodu, ber kde ber. Když se to celé opakovalo už poněkolikáté (z toho jednou Vláďův návrat značně urychlili dva statní psi...), usoudili jsme, že bude lepší se na to pro dnešek vykašlat a tenhle dýmající vrak (a zejména pak čestnou funkci nosiče vody) i s jeho řidičem opustit a zanechat jeho osudu...        

...Probudili jsme se do horkého letního rána, prosyceného těžkou vůní čerstvě posečené trávy a hlasy lidí, doléhajícími k nám od silnice. Otevřela jsem oči a uviděla vysokou, dokonale modrou oblohu prozářenou ranním sluncem. Když jsem se posadila, abych se trochu porozhlédla kolem, zahlédla jsem v dálce před sebou modravé obrysy vzdálených hor. Nejprve jsem si myslela, že jsou to mraky a řekla to Vláďovi, kterému se právě podařilo otevřít jedno oko. Nadzvedl se na loktech, zaměřil, a pak mě ujistil, že to opravdu tak špatně vidím, protože to nejsou mraky, ale skutečně hory. Posnídali jsme zbytky sušenek a kafe, beze spěchu zabalili spacáky a pak se vydali směrem, odkud bylo slyšet hlasy. U silnice postávala skupinka lidí, kteří sem přišli na trávu, postávali na kraji louky a bavili se. Nedaleko se pásl hubený osel zapřažený do dřevěného vozíku, s čumákem u země škubal zelenou trávu a jen občas plácl ocasem, aby odehnal dotěrnou mouchu. Když jsme se tak znenadání vztyčili uprostřed louky, zůstali na nás sekáči koukat trochu jako na zjevení. Pozdravili jsme, prošli kolem na chvíli ztichlého hloučku a po silnici si to namířili směrem na Sibiu. Naším dnešním cílem byla s trochou štěstí Bukurešť.                        "To jo..., ty hory ráno, to byla nádhera...", připomínám si ranní probuzení. Louka už je dávno za námi a přestože jsme ještě neušli ani kilometr, vzdálené hory už mi tak vzdálené nepřipadají. Naším prvním cílem je teď město Sibiu, které je horami přímo obklopené: z jedné strany Cindrel a Lotru a jen o kousek dál nejvyšší rumunské pohoří Fagaras. Údajně, když je dobrá viditelnost, jsou odtud zelené svahy horských kopců téměř na dosah ruky.                                 

...Zelenou barvu okolních svahů brzy vystřídala šedá, hnědá a černá barva skalních stěn, vypínajících svou mohutnou hruď proti silnici. Ta, v marné snaze uniknout, kličkovala a protahovala se úzkými mezerami hor jako šedivá ještěrka. V jednu chvíli jsme míjeli místo, kde stavební stroje jako velcí žlutí brouci ukusovaly šedou zeminu a hloubily základy pro budoucí tunel. Nad vším se vznášelo hučení strojů a oblaka rozvířeného prachu. Kodrcajíc po kamenité silnici plné děr jsme se prosmekli výsostným územím jižních Karpat, jejichž mohutné skalní stěny se hrozivě zvedaly všude kolem, až jsme skoro cítili jejich chladivý dotek. Pak pomalu přestaly naléhat, milostivě se rozestoupily a velkoryse nechaly silnici klesnout do údolí řeky Olt. Brzy se kolem nás zase rozběhly zelené koberce luk a hnědé lány polí a někde daleko vpředu čekala široká otevřená náruč Valašské nížiny, ozdobená modrou stuhou řeky Dunaje....                

...Odpoledne se pomalu začínalo měnit v podvečer a my ještě pořádně ani nebyli ve městě. Trčeli jsme na rozkopaný silnici a nebylo jistý, kdy se odtud pohneme dál. Stačil jedinej pohled, aby bylo jasný, že jen tak to nebude. Nedaleko odtud stála na silnici řada lidí, co evidentně dostali stejnej nápad - něco si stopnout.                  "No, nevím, tamhle stojí půlka Bukurešti, takže žádná sláva...", zatvářil se Vláďa pochybovačně a upravil si na rameni překroucený trák. "Co všichni blbnou?"                                                                                                                                "No nic, zkusíme to a když to neklapne, popojdeme někam, kde není tak plno.", povídám rozhodně a zamířím na konec zástupu odhodlaných stopařů. Nikdo si nás nevšímá, všichni trpělivě čekají na svůj stop, mladý, starý, babky v dlouhejch sukních.                                                                                                                                                                  Brzy se ukázalo, že pravidlo stopu tady zjevně nikomu nic neříká. Další potenciální adepti na stopa se řadili, kam je napadlo, navzájem se předbíhali a odjížděl ten, kdo byl rychlejší. Po půlhodině marnýho čekání bylo jasný, že tudy cesta nevede a nezbývá, než se posunout někam, kde budeme pokud možno sami a pokusit se o štěstí znovu.        "Vidíš, co jsem říkala!", nezapomněla jsem se připomenout, když jsme pár minut na to se sluncem v zádech odjížděli v další Dacii směrem na Bukurešť. A zase dvojice a zase on a ona. On na sedadle spolujezdce, mrňavej chlápek, jeden by ho odfouk, zato ona, Rambo v sukni. Oba ale příjemný, hned se vyptávali co a jak a nakonec nás odvezli až k první zastávce, odkud jede autobus do města. Tam jsme se rozloučili. Od cestujících, kteří tu taky čekali, jsme získali cenné informace: podzemkou do stanice Piata Victoriei a odtud pěšky nebo tramvají na konec města, na výpadovku do Ruse.   

...Bylo skoro jedenáct, když jsme se v doprovodu asi deseti polodivokých psích bezdomovců vydali po silnici stoupající do kopce, a s námi i řada baráků a nedaleký park. Míjeli jsme černající se vchody domů i zaprášená sklepní okna, přikrčená jen pár centimetrů nad chodníkem, stěny domů poznamenané klikyháky místních sprayerů a zubem času, lidí ubývalo, ruch města zůstal kdesi vzadu za námi a jen bílá světla pouličních lamp a namodralá světla výloh ředila okolní tmu. Až docela nahoru, na konečnou zastávku tramvaje jsme došli chvíli před půlnocí. Bylo to jen široké, prázdné prostranství, nikde nikdo a nic, jen opodál svítilo do tmy světlo malého bufetu. Vůbec jsem nechápala, kdo sem v tuhle noční hodinu může chodit, možná noční ptáci tramvajáci z nedaleké točny, každopádně my byli rádi, že tu je.                

"Máš ještě nějaký drobný?", zeptal se Vláďa, když jsme se blížili ke svítícímu stánku.                                                      "No, něco snad mám.", zašmátrala jsem po kapsách, ale výsledek byl spíš žalostný. Pro jistotu jsem zopakovala průzkum kapes, ale byla to ztráta času, těch pár lei bylo opravdu všechno, co jsme momentálně měli. Na dvě kafe už to nebylo, ale prodavač byl naštěstí člověk a udělal nám sice jedno, zato pořádně velký. Vlastně to vypadalo, že je rád, že jsme se tam tak nečekaně objevili. Taky co tady, sám. Stáli jsme venku, kouřili, opírali se o pult a střídavě usrkávali horký, voňavý kafe. Ten král všech pouličních prodavačů stál uvnitř, kouřil a nic neříkal. My jsme taky nic neříkali a tak jsme tam tak stáli, tři osamělý duše na kraji noci. Když už v hrnku nic nezbývalo, Vláďa ho vzal a poklepal jím o pult, jakože dobrý. Prodavač se usmál, kývl hlavou a zvedl ruku na pozdrav. Přes tmavé prostranství jsme přešli na silnici a u krajnice zůstali stát.   

..."Noc pokročila, když jsme už na bulharský straně pomalu došli k několika osvětleným stánkům. Neměli jsme chuť se někde s někým družit, jen jsme si chtěli koupit něco k jídlu a pak zmizet ve tmě, místní veksláci to ale zjevně viděli jinak. Přestože pár pocestných s batohy na zádech pro ně musel být opravdovým zklamáním, jakmile nás zaměřili, vyrazili naším směrem. Tvářili jsme se, jako bychom je neviděli a už se nemohli dočkat, až se pustíme do těch úžasně velkých hambáčů, za osm leva jeden. S tím pokladem v ruce jsme po rozbitý silnici zamířili do tmy, kam nás ještě nějakou dobu provázelo mezinárodní "Marka! Dolar!", které postupně přešlo v bulharské klení. Jediný, co jsme ještě chtěli, bylo najít flek a jít spát.  "Já už jsem tak utahaná, že sebou klidně praštím rovnou na tuhle polňačku nebo co to je.", řekla jsem a myslela to skoro vážně.                                                                                                                      "No, to nevím, je to tu samá díra.", povídá Vláďa, ale mně je to jedno. Usnula bych snad i v kaluži. Během pár minut jsme zalehli na prvním trochu rovném a alespoň částečně krytém místě. Dole pod námi, jako uhlíky v dohořívajícím ohništi svítila světla Ruse, cíle bylo pro dnešní den dosaženo.

Bylo opravdu nádherně, na obloze kvetla velká žlutá slunečnice a mě napadlo, že být tulákem je za určitých okolností rozhodně fajn. Patřilo nám tak trochu všechno a dohromady vlastně nic, jen jsme se pohybovali dopředu, jako když teče řeka. 

..."Výpadovka je někde támhle.", řekl Vláďa a prstem ukázal někam za hradbu paneláků, stojících nedaleko odtud. Jejich velká čtvercová okna plná odpoledního slunce házela prasátka a prádlo na balkonových šňůrách se třepotalo jako barevné vlaječky kdesi na tibetských svazích.                                                                                                              

..."To jsem zvědavá, jestli tady vůbec něco pojede, vždyť je tu úplně mrtvo.", opřela jsem se pohledem o vysokou kukuřičnou hradbu a tvářila se dost pochybovačně. Už mě to nebavilo, takhle se posouvat kilometr po kilometru a pořádně ani nevědět kam. Slunce si to přes pole pozvolna namířilo k západu a cestou se zlehka dotýkalo lesklých zelených listů. Začalo pršet. Kousek odtud, jako poslední voják v poli se tyčil mohutný kaštan. Stačilo pár kroků a člověk se rázem ocitl pod jeho rozložitou korunou. Trčel nad tou kukuřicí jako nějakej maják a jeho střecha chránila před deštěm tak dokonale, že jsem málem zvedla hlavu a začala hledat tašky. Kapky cvrnkaly do vějířů zelených listů a silnici měnily v nebe...

Chcete vědět víc o našich cestách? Pak je tu naše knížka "Přes všechny dálky". Je v ní všechno, od našich cestovatelských začátků až po cesty "přes všechny dálky", do Ruska, Mongolska či Maroka. V případě zájmu stačí napsat na vn1933@seznam.cz. Knížka stojí 200,- Kč. 

...