2008 BULHARSKO

"Pokud si myslíš, že dobrodružství je nebezpečné, zkus rutinu, ta je smrtící. "

                                                                                                            (Paolo Coelho) 

Červenec pomalu končil a já měla plnou hlavu dějin a matiky, ze kterých mě na konci léta čekaly na fakultě zkoušky. Současně jsem se ale těšila, až se zase vydáme na cesty, což byla otázka pouhých několika dní. Od první cesty do Bulharska uplynulo už dvanáct let, teď jsme měli vyrazit znovu. Ne stopem, jako tenkrát, ale karavanem, s oběma dětmi. Štěpánovi bylo pět, Vláďovi jednou tolik. Měli za sebou první velkou cestu do Itálie a už se těšili, kdy zase "uvidí moříčko". Teď byli ale u Martiny na chaloupce a doma tím pádem nádhernej, přímo nadpozemskej klid.

"Bulharsko je levný.", řekl mi Vláďa, když jsem se do nákupního košíku snažila narvat bůh ví kolikátou konzervu. "No, já nevím, ale jak myslíš...", odpověděla jsem a vrátila konzervu zpátky do regálu. Na milost vzal Vláďa už jen baterii džusů a hromady cereálií. Jinak nic, protože "Bulharsko je levný..."

Vyjížděli jsme v sobotu po obědě. Přejet Slovensko a pořád po dálnici dál do Maďarska. A ta dálnice byla jako vymetená, jako by tu byla jen pro nás, široká, šedivá, s šedivým nebem, co vypadalo, že se každou chvíli zřítí. A kolem samá rovina, nikde ani kopeček, hotový zrcadlo, zelený, zelený, zelený.... 

...Při kontrole dokladů na srbský hranici se ukázalo, že naše zelená karta je sice moc pěkně zelená, ale kapánek neplatná a naše přítomnost na srbské straně tím pádem nežádoucí. Tedy pokud nebudeme ochotni koupit si přímo na místě novou za "pouhých" sto třicet euro! Nebudeme. A tak nezbylo, než zprovoznit plán B a přejet do Rumunska, kde nám ta naše blbost snad projde. Než jsme dojeli na rumunskou hranici, zastavili jsme v městečku Mako. Mako, ležící na řece Maroš, bylo jedním z nejhezčích, která jsme projížděli. Kdysi bývalo jedním z největších židovských center a roku 1847 se tady narodil známý americký novinář Joseph Pulitzer.

...Poznáváme místa, kudy jsme si to kdysi štrádovali s batohem na zádech. Hodně se toho změnilo, jen jedno ne, bordel, příšerný silnice, krávy v pankejtu a smečky toulavejch psů. Cesta probíhá ve znamení neustálých zastávek: kakat, čůrat, jíst, pít, upadlo mi, jdu spát, jdu zase dolů, kakat, čůrat, jíst, pít, ať mě nechá, von si začal... Ještě, že je tu ten závěs, zatáhnout a tu máte, děti, sekerku... 

...Ráno nás o poznání dřív, než bychom si představovali, budí mouchy. Spousta much. Zatracený bestie, je jich tady plno. Biolit připravit - pal! - auto smrdí jako čert, ale mouchám to evidentně nevadí. Vytrvale pokračují v náletech na housky a na nás. Nasnídáme se a rychle odtud, směr Deva. Krajina kolem je docela nezáživná, buďto není vidět přes zaprášené křoví nebo jsou to jen do nekonečna se táhnoucí ladem ležící pole nebo pastviny. Moc jsme toho neujeli a už zase stojíme. Vládíkovi není dobře, z míhání za oknem ho rozbolela hlava. Na chvíli si proto vyměňujeme místa, já dozadu a Vládík dopředu jako spolujezdec. Na chvíli tak končí jinak nepřetržité hádky a bitky.

Další zácpa následuje v Orastii. Je to docela pěkný městečko, ale vedro je k nesnesení a ta šílená kolona se skoro vůbec nepohybuje. Popojedeme pár metrů a na desítky minut zase ani ťuk. Vláďa z nudy kouří jednu cigaretu za druhou, kluci si vzadu na zemi hrají s legem a já netečně visím z okýnka a marně se snažím dohlédnout na začátek kolony. Máme toho plný zuby. Vláďa pátrá v mapě po nějaký jiný silnici, ale já si říkám, že kdyby tu nějaká byla, nejspíš by tu nebyla tahle kolona. To vedro je ale fakt úmorný a kolona dlouhá bůh ví kolik kilometrů. Takže? V Sebesu je značená žlutá silnice, nejspíš nějaká okreska, o jejíž kvalitě mám značné pochybnosti, ale možná, že je to způsob, jak se tomuhle peklu vyhnout... 

...Na první odbočce sjíždíme a vyrážíme  vstříc zeleným kopcům...

...Sebes je perlička zasazená v zeleném srdci Rumunska, v údolí Valea Sebesului, prostírajícím se kolem řeky Mureš, mezi oblými hřbety Muntii Sureanu. Město založili němečtí osadníci. Přestože ve třináctém století, po útoku Mongolů, jeho obyvatelé zesílili městské hradby, stejně bylo nakonec v polovině patnáctého století dobyto Turky. Kříží se tu dvě hlavní rumunské silnice, E 68 ze Sibiu do Devy a E 81 ze Sibiu do Alba Iulia a Cluj Napoca. Mile nás překvapilo opravenými domy, květinovými záhony, bílou věží kostela, rozkvetlou strouhou podél silnice, otevřenou bankou i příjemným prodavačem, co jen tak mimochodem přihodil informaci, že silnice přes hory sice za moc nestojí, ale jet se po ní údajně dá. A tak jsme vyrazili. Byly dvě odpoledne.

Zpočátku to byla silnice jako každá jiná, jen víc rozbitá. Úměrně tomu, jak jsme se začali přibližovat horám, se ale zvětšoval počet děr a zmenšovala plocha pokrytá asfaltem. Ještě pořád jsme to neřešili, naopak, když jsme cestou míjeli velké jezero, udělali jsme si malou pauzu, kluci se vykoupali, my odpočinuli a svět byl zase o něco veselejší. Po několika kilometrech se silnice nepozorovaně změnila v hliněnou cestu úvozem, širokou právě tak, aby se tudy dalo projet. Vynořily se první pochybnosti, ale protože stejně nebylo možný se otočit, pořád ještě jsme to neřešili a odhodlaně pokračovali dál, teď už cestou necestou...

Centrální Karpaty - Muntii Parang - ještě netušíme...

Když jsme po několika hodinách stoupání konečně vyšplhali na vrchol jednoho z kopců, otevřel se před námi úžasnej pohled na ohromný, temně modrý jezero, zrcadlící okolní lesy i hnědou barvu břehů, Lacul Vidra. Tohle jezero, lesknoucí se ve všeobjímající zeleni a modři mohutně se vzdouvajících hřbetů pohoří Parang, sevřeného horskými masivy Muntii Capatinii, Muntii Lotrului a Muntii Sureanului...

Muntii Parang - už začínáme tušit...

...Ještě kousek za mostem chvíli pokračovala normální silnice, dokonce jsme míjeli lidi!!!, ale naše radost byla předčasná. Stačilo pár desítek metrů a byli jsme tam, kde před chvílí. Cestou nás míjel jedinej motorkář a zjevně nevěřil vlastním očím, protože se ještě asi dvakrát otočil, asi aby se ujistil, že se mu to nezdá a pak zdviženým palcem ocenil odhodlanost, s jakou jsme se skrz hory prodírali. V jednu chvíli jsme museli zastavit, protože cestu na čas uzavřel náklaďák s návěsem, na kterej právě hydraulická ruka nakládala ohromný klády. Chlápek, co stál opodál, se s námi dal do řeči, evidentně nechápajíc, co tam vlastně děláme???? Když jsme se loučili, malej Vláďa při couvání zpátky ke karavanu zakopl a ulehl do výmolu. Během vstávání se ještě vzmohl na rozpačité "Hello..."

Začínalo se smrákat, lesy kolem pozvolna ztrácely zelenou barvu a zlověstně temněly. Silnice už tu nebyla dávno, teď to ale vypadalo, že tudy nevede jakákoliv cesta kromě lesní, plné výmolů a kořenů tlustých jako hadi, plazících se napříč tou cestou necestou, na kterou nejspíš co nevidět odněkud vyskočí banda lapků. Po pravé straně souběžně s námi běžela lesní říčka (Lotru?) a my jen doufali, že snad někde vpředu narazíme na lávku, po který se nám podaří dostat na druhý břeh. Pokud nás unese... Otevřeným okýnkem dovnitř dýchal les a jeho dech byl vlhký a voněl po jehličí. Když se nám konečně podařilo přejet říčku, byla už úplná tma. Právě jsme zdolali průsmyk Pasul Tartarau ve výšce 1678 metrů a nebudu přehánět, když napíšu, že cesta, po který jsme se kodrcali rychlostí 10 kilometrů za hodinu byla stěží pro off road a zcela jistě ne pro sedmimetrovej karavan. V jednom místě začala stoupat do mírného svahu, když vtom se do napjatého ticha ozvalo Vláďovo nechápavý: "A kam tady mám jako jet???" Žádná cesta tu prostě nebyla, jen hliněnej svah plnej hlubokejch výmolů a rýh, které tu zanechala stékající voda. Hotová beznaděj. K tomu se zespoda auta pořád ozývaly zlověstné rány, které mě znervózňovaly. Ložiska na kolech byly zahřátý tak, že z nich tekla vazelína a ten smrad bylo cejtit až do auta... 

...Krysa zabere a pomalu a líně se začne hrabat, škrábat, klouzat a kodrcat do toho pitomýho kopce a když už to začíná vypadat fakt blbě, přehoupneme se přes kopeček a před námi stojí - autobus!!! Hurá, protože kam dojel autobus, nutně musí vést silnice (po velké mongolské cestě už vím, že nemusí...). Bylo vyhráno. Projeli jsme centrální Karpaty (údajně patří tahle část Rumunska k nejdivočejším) a stálo to za to. Muntii Parang se k nám zachovaly mimořádně vlídně... Serpentýnami jsme sjeli do čtyřicet kilometrů vzdálené Voineasy a na parkovišti zůstali na noc. Na autě už smrdělo snad úplně všechno, od ložisek přes kotouče až po brzdový destičky. Usínali jsme chvíli po půlnoci a já se v duchu děsila, co odkryje příští ráno.

...Přivítal nás horký den, zelené stráně kopců a předběžné zjištění, že včerejší dobrodružství se zřejmě obešlo bez následků. Opustili jsme Voineasu a vyrazili do třicet kilometrů vzdáleného Brezoi. Já se ale na cestu moc nesoustředila, protože doslova všemi smysly jsem se snažila postřehnout, jestli někde něco nerachtá, nebouchá, neskřípe nebo neupadlo. Vzpomínka na minulou noc byla ještě příliš živá...

...Bulharsko..., dálniční úsek přes Provadijsko Plato patří  v Bulharsku k těm nejhezčím. Žlutozelené planiny, mírně stoupající svahy a nevysoká dlouhá hradba modrých kopců, místy vylysalých na holou skálu. V rezavé trávě se vine bílá cesta lemovaná bochánky buclatých keříků, vpravo se zalesněné svahy kopců zvědavě tlačí k silnici, vlevo mírně zvlněné pláně otevírají pohled na Ludogorsko Plato. Po chvíli kopce na čas vystřídají široké koberce kukuřičných polí, žluté lány slunečnic a hnědozlaté travnaté pláně. Cestou míjíme početné stádo krav. Pasou se v těsné blízkosti silnice a bezpečnost silničního provozu je jim ukradená. Mezi stromy se červenají střechy nedaleké vesnice, silnice se vlní nahoru dolů a tráva podél ní je suchá a žlutá jako loňské listí. Pak se silnice zařízne do kopců jako nůž do kostky másla a znovu začíná mírně stoupat, aby nám nabídla jedinečný pohled na vzdálené planiny, oblé vrcholky kopců a nedaleké město, uvelebené v široké náruči zeleného údolí. A moře je, myslím, docela blízko, jen malý kousek za obzorem. 

Po obou stranách silnice se teď táhnou zelené vinice, horské úbočí je poseté domky. Míjíme továrnu se dvěma širokými komíny a na úpatí kopce se jako majáky v moři červených střech bělají vysoké věže paneláků. Vpravo už je vidět modravou plochu zálivu a paneláky vlevo se proměnily v město Aksakovo...

...Ještě ten večer, přestože se pomalu blížila půl desátá, jsme se zajeli podívat na Nesebar, město čtyřiceti kostelů, pře-zdívané Perla Černého moře. Jeho původní název byl Manebria, poději Mesambria, až k dnešnímu Nesebar. Město založili v 5. století Řekové a dodnes tu trvale bydlí lidé. Z doby Thráků tu zbyla spousta staveb, kvůli kterým sem míří tisíce turistů. A v tom je právě ten kámen úrazu. Najednou mi připadalo, že spíš než tohle tisícileté městečko jsou důležitější světla neonů, krámky plný cetek, předražený restaurace a zmrzlina za pade. Úzkými uličkami jsme se prodírali proti proudu líně se pohybujícího davu turistů a nějak si nebyli jisti, co tu vlastně děláme. Nesebar, jaký jsme kdysi znali, jako by zmizel a kdysi hrdé oblouky chrámů z červených a bílých cihel zůstaly kdesi pod hromadami bezcenných krámů. Otočili jsme se a s tím proudem zamířili k hlavní bráně, ven z města. Byla už úplná tma a na hradbách hrál kdosi na flétnu. Sbohem, Mesambria...

...Sozopol byl fajn. Tohle pobřežní městečko nám dokonale vynahradilo zklamání z minulé noci. I tady bylo samozřejmě plno lidí, ale ne nesnesitelně plno. My jsme sem navíc úplnou náhodou dorazili v době, kdy se v Apollonově amfíku konal mezinárodní festival lidových souborů. Na dřevěných lavicích jsme nakonec uprostřed příběhu z dávné bulharské minulosti strávili skoro hodinu. Zvedli jsme se, až když mi došla baterie ve foťáku a Štěpán Vláďovi skoro usnul na klíně. Zamířili jsme do křivolakých uliček, přikrčených ve stínu starých domů s předsunutými dřevěnými patry, po kterých vzhůru ke slunci šplhaly zelené šlahouny vinné révy a doširoka otevřené okenice zářily sluncem a červenými květy muškátů. Uličkou, ukrytou ve stínu bílé věže kostela, kolem reklamního poutače s tančícím párem a nápisem latin Dance jsme se pak vrátili zpátky na náměstí. Kolem mima ve žlutých šatech, pouličních prodavačů s kyticemi světélkujících plastikových mečů a stánků s vařenou carevicí jsme došli k autu a odjeli zpátky na pláž Alepu... 

...Blížíme se k bulharsko-turecké hranici, vlevo pořád tmavomodrý zrcadlo. Cestou jsme se zastavili na krátkou procházku kolem řeky Ropotámo, kde břeh je plný spadaných větví a suchého listí a v hustém rákosí poletují červené vážky. Stačilo přejít most a ujít pár metrů pískem a suchou trávou, aby se člověk dostal k místu, kde řeka doputuje k moři, aby s ním splynula...

Posledním počinem toho dne byl mys Varvara, přesněji houpavá a kodrcavá jízda po hrbolaté polní cestě, končící v místě, kde útesy svírají pobřeží jako železná obruč. Snad sto metrů odtud vykouslo moře do pevniny malou zátoku, plnou zapáchajících mušlí a hnijících řas. Zaparkovali jsme na kraji útesu, nedaleko remízku, ve dne sloužícího ovcím jako útočiště před ostrým sluncem, a sešli dolů, kde veliké zelené vlny s hukotem narážely na skály a tříštily se v bílou pěnu. Pro Vládíka byl tohle úplnej ráj, protože se tu daly najít pěkný velký rapany, lastury, kterými moře jinak dost šetřilo. Některý byly sice rozbitý, jak s nimi moře fláklo o kameny, nebo živý, porostlý vápenitými skořápkami mlžů, ale taky tu byla spousta těch, které vlny ještě rozbít nestačily. A Vládík běhal jako ohař, jako kamzík skákal ze skály na skálu a šmejdil ve skalních puklinách.

Nečekaným úlovkem, nad kterým srdce obou našich chlapců zajásala, byla část kostry (velká, se zbytky hnijící tkáně...) nějaký neopatrný ovce, co se sem nejspíš zřítila z útesu. Dalo poměrně dost práce vysvětlit jim, že:

 "Ne, tu kostru si opravdu vzít NEMŮŽETE!!!" (velmi důrazně)

"A proč?" (rozhořčeně)

"Protože je hnusná, protože smrdí, protože je určitě plná bakterií, protože..." (nekompromisně, avšak s akutním nedostatkem přesvědčivých argumentů)

"No jasně... (pochybovačně), tak ji někde strčíme do mraveniště a mravenci nám ji ožerou! (nadšeně) 

"Jé, hele, krab! Fuj, ten smrdí!"

Hurá, debata na téma ovčí skelet v kufru našeho auta právě skončila...

...Noc strávená na útesech, to je dokonalá nádhera, kde nikdo a nic neruší - jediná světla, která vidíme, jsou ta nad našimi hlavami, moře je úplně černý a trochu tajemný a je cítit ve vzduchu, slaná vůně, kterou přináší vítr...  

...V Achtopolu jsme měli cíl předem daný - na konci poloostrova, vysoko nad mořem, Hram Vesnesenie Gospodne, kapli Nanebevzetí. Obklopená květinami stojí na útesu ve stínu fíkovníku a jako kaple vůbec nevypadá. Je to jen prostá, nízká stavba, uvnitř zdobená množstvím fresek a nezbytných ikon. Za pár centů jsme koupili několik svíček a zapálili plamínky vzpomínek na ty, kteří odešli.

Než jsme se otočili zpátky, na chvíli jsme se posadili na dřevěnou lavičku s výhledem na moře. Posedět, zarelaxovat, koukat na moře, na rybářské bárky i bílé racky, pátrající po něčem do zobáku.

"Mně se chce kakat.", oznamuje nám Štěpán tónem, který nesnese odkladu. Zvedli jsme se a pěšinkou se zábradlím zamířili k autu. 

Pak Sinemorec, Rezovo..., jsme na konci Bulharska, dál už je jen uměle navršený val, červená vlajka s půlměsícem a turecká pláž na druhé straně zátoky. Nastal čas začít se vracet.

...Odpoledne jsme vyrazili do Primorska na korzo. Dost se ochladilo, na koupání to nebylo a tak jsme se rozhodli strávit zbytek dne procházkou po městě. Pocourali jsme se po nábřeží lemovaném hradbou obřích žulových bloků na jedné a vraky rezivějících rybářských bárek, zarůstajících trávou na druhé straně, objevili kolonii velkých bílých medůz, vznášejících se v tmavé vodě zálivu jako krajkové kloboučky a víc než půl hodiny strávili na moři na houpající se palubě rybářského člunu, s veselým kapitánem a flaškou vodky (jeho)... 

...Když jsme se druhej den ráno probudili, meteostanice ukazovala rovných třicet, vedro jako blázen. Dnešek ale patřil víc Vláďovi a dětem. A tak zatímco oni vegetili na pláži, já strávila většinu času v křesílku před karavanem, na kolenou skripta na dějiny, pokoušejíce se nasoukat do hlavy jejich obsah. Jak mě to nebavilo! Jeden Václav, druhej Václav, ten první třetí a ten druhej čtvrtej, do toho zástup Boleslavů, Pobožnej, Ukrutnej, Chrabrej..., jestli tohle v srpnu dám, bude to malej zázrak. Noc jsme strávili zase na Alepu. Ráno jsme se ještě vykoupali, rozloučili se se Ziggim a Rosemarie a vyrazili do Sozopolu, abychom se ještě předtím, než definitivně zamíříme na sever, naposled prošli po nejstarším městě bulharského pobřeží...

První vesnici tu Řekové založili už na začátku 7. století před naším letopočtem. Dali jí jméno Pontia na počest boha Apollóna, ochránce mořeplavců. Ten je ostatně patronem města dodnes. Když odtud rybáři na úsvitu vyplouvají na moře, možná i dnes prosí o jeho přízeň. Právě oni tu nedaleko přístavu, v hloubce sto dvaceti metrů objevili vrak údajně nejstarší lodi na světě. Podle archeologů má víc než sedm tisíc let a v místním muzeu jí neřeknou jinak, než Noemova archa.

...Když jsme Sozopol opouštěli, bylo osm večer. Měli jsme najeto dva a půl tisíce kilometrů, z toho jen pobřeží spolklo pět set a další nás čekaly. Varna, Balčík, Kavarna a mys Kaliakra, náš poslední bulharský cíl. Chybělo dvě stě padesát kilometrů...

...Z Kavarny je to na Kaliakru stěží dvanáct kilometrů. Je to mys v pravém slova smyslu, dlouhý skoro dva kilometry. Z průzračného moře se do výšky sedmdesáti metrů zvedají příkré vápencové skály, příměsí železa zbarvené do červena,  lemované zubatými ostrůvky útesů. Při troše štěstí je prý na volném moři vidět delfíny, kteří sem připlouvají bránou Bosporu ze Středozemního moře. Zaplatili jsme pár leva za vstup a kolem stánků s krajkovými ubrusy, přes pláň vysušenou sluncem zamířili k bráně pevnosti, kdysi významného centra Dobrudžanského knížectví. Slunce kreslí v trávě naše stíny a moře je modrý drahokam v dlani Země. 

... Bylo osm večer, když jsme za naprostého nezájmu celníků přejeli rumunskou čáru za vesnicí Durankulak a za celnicí zůstali stát, abychom se tu navečeřeli. Pak se kluci opláchli, mlaskli nám pusinky na dobrou noc a odkráčeli do hajan. Seděli jsme v kabině, kouřili a kdesi v dálce na obzoru ve tmě svítil maják. 

Přes Mangalii a Eforii jsme dojeli do Mamaii, posledního města rumunského pobřeží a zároveň největšího přímořského letoviska. V roce 1919 si tu král Ferdinand nechal postavit letní sídlo a brzy potom tu vzniklo i známý kasino, takže se sem začala stahovat smetánka z celý tehdejší Evropy. Město je na délce osmi kilometrů doslova  vmáčknuté mezi pobřeží a jezero Siutghiol a prosadilo si tak pouhých stři sta metrů, které od sebe obě vodní plochy dělí. I přes tenhle handicap nás Mamaia překvapila kvetoucími záhony, drahými hotely a luxusními limuzínami, placeným vjezdem do města a přívětivou pláží. Právě na ní nás naprosto ohromila tříčlenná rodina, představující ztělesnění přehnaného blahobytu a nekonečného požitkářství. Mamina o velikosti menšího hrocha ležela na zádech a obrovský nahý prsa jí volně stékaly do stran, téměř se dotýkajíce písku. Jednu ruku rozpaženou, druhou si do chřtánu hrnula smažený křupky z pytle, položenýho vedle sebe. Taťka se synkem podobných rozměrů postupně likvidovali další pytel a hromady křupek průběžně zalévali coca colou z dvoulitrové lahve. Pak se mamka s funěním, neboť to byl úkon zcela jistě přesahující její pohybové limity, otočila na bok, prso se jako přílivová vlna přelilo na druhou stranu a Vládíkovi málem vypadly oči z důlků. 

...Probuzení za Bukureští bylo krásný, plný slunce a voňavý ranní kávou. Během snídaně přišla na seznamku stará psí tulačka, hubená jako lunt, vděčná za pohlazení a kus jídla. Chleba s paštikou uměla ocenit... 

Poslední kilometry před Pitesti se začínají zvedat zelený svahy pohoří Piemontul Cindesti. Míjíme velkou vodní nádrž a taky řeku Arges s břehy ukrytými v olšovém houští. Kopce už se natlačily před nás a jako vavřínový věnec obklopily okolní krajinu... 

...V jednu chvíli se nám do cesty postavilo městečko Calimanesti v přírodní rezervaci Cozia, v zeleném údolí řeky Olt. Nejvyšším bodem je tu hora Cozia, o málo vyšší, než naše Sněžka. Calimanesti je moc pěkné, jako ostatně většina měst, kterými tady v horách projíždíme, ale protože to jsou lázně, je tady taky mnohem víc lidí, obchůdků, stánků...

...Raději než do města, rozhodli jsme se zamířit rovnou do těch úžasně zelených kopců. Přejeli jsme řeku a na rozcestníku se dali doleva, protože hora Cozia měla být podle mapy právě tím směrem. Po úplně rozbitý silnici jsme vyjeli do malý, zastrčený vsi s malými domky a ještě menšími zahrádkami, přikrčenými za chatrnými plaňkovými ploty. Tady nahoře už vlastně žádná silnice nebyla, jen kamenitá cesta tak hrbolatá, že jsme vyklepali víčko od nádrže a já ho pak musela jít hledat. A hledat mezi bílejma kamenama o velikosti víčka od nádrže bílý víčko od nádrže bylo fakt bezva...

...Byl odtud překrásnej výhled do okolí, na kopce, modrající se na obzoru, temnou zeleň okolních lesů i zalesněné svahy hory Cozia a zelené louky vlnící se na jejím úbočí. Chvíli jsme tu jen tak stáli a užívali si tu krásu, a pak jsme se vrátili dolů na rozcestí. S sebou jsme vzali dva místní horaly, chlápka s ženskou, co se právě chystali sejít pěšky dolů do města. Když jsme jim nabídli, že je do města svezeme, překvapilo je to a potěšilo zároveň. Pán se s námi bavil rumunsko-anglicky a něčemu jsme rozuměli a něčemu ne, paní svůj vděk projevila tím, že se při vystupování hlasitě uprdla...

...Bylo ještě léto, ale tady už zelenou barvu listů pomalu začínala střídat žlutá, v korunách mohutných stromů šuměl vítr a k zemi posílal občasné spršky listí. Od potoka se nahoru do kopce drala příkrá stráň a naproti šplhala do pastvin úzká klikatá stezka.

"Péťo, dones sem ty buřty, už to hoří...", volá na mě Vláďa a já jsem zvědavá, jestli mají kluci připravené klacky na opékání. Měli. Udržovali jsme ohýnek, tančící uprostřed ohniště, opejkali buřtíky a Vláďa k tomu brnkal na kytaru. Začínalo se smrákat. Náhle se v ohybu cesty objevil vyhublej bílej koník, zapřaženej do dřevěnýho valníku. Na něm sedělo asi pět místních, další šel stranou vedle koně. Kluci jako jeden muž odhodili klacky a běželi se kouknout. Vůz zastavil, chlápek, co držel koně, mávnul, a za chvíli už Štěpán jako valašský kníže seděl na koňském hřbetě. Kousek se svezl, pak vozka kluky vystřídal. 

"Tak jaký to bylo?", ptám se, když vůz odhrčel kamsi do strání.

"Ten kůň byl hrozně zpocenej a trochu smrděl..."

Mezi stromy už se zase prohání vítr a z jejich korun se dolů nese hlasité šumění...

...Míříme na Sibiu, silnice se dál bratříčkuje s řekou, za kterou se zvedají vysoké vrcholy a hřbety Muntii Fagarasului. Když se vpravo mihne kamenná stavba kostela, "vynutím" si zastávku na blízkém odpočívadle. Vláďa z toho zrovna radost nemá, bude se odtud dost špatně vyjíždět. Kamiony tady sviští jeden za druhým a silnice mizí v zatáčce za vysokou skalní stěnou. Do kostela se jdeme nakonec podívat jenom já a Vládík. Jmenuje se Schitul Cornet a tady, na pravém břehu řeky Olt stojí už tři sta padesát let. Kostel není nijak velký, vlastně je to bývalá poustevna. Začátkem 19. století kostel vyhořel, teprve v roce 1835 se opat Irimah rozhodl jej obnovit. Z původní stavby se dodnes zachovalo nádvoří, věž a zdi na severní a východní straně. 

...Začalo se stmívat, ručičky palubních hodin nenápadně přelezly přes devátou, když jsme konečně přejeli rumunsko-maďarskou hranici. V půl jedenáctý jsme to zapíchli na odpočívadle. Na jízdu byl tenhle den docela náročnej, takže dnes žádný ponocování. "Kašlu na to, jdeme spát."", oznámí mi Vláďa a chvíli na to mizí pod deku...

...Návraty přes Maďarsko, to je vždycky bída. Čtyři sta kilometrů rovina, pole, louky, pole, louky, není na co koukat a cesta se tak zdá ještě delší. Vedro k padnutí, říkám si, už abychom byli doma. Na Slovensku zásek v koloně. Tentokrát to vypadalo na dlouho a protože kluci měli hlad, dala jsem vařit vodu na kudrnatou polívku. Zrovna jsem se ji chystala zalít, když se kolona nečekaně dala do pohybu. Všechno zrušit, sednout, pásy a jedem. Jeli jsme už asi dvacet minut, když najednou Vládík povídá:

"Mami, jak to, že má Štěpán spálený vlasy?"

Otáčím se dozadu.

"Cože? Proč by měl mít spálený vlasy???"

"Jojo, tak se podívej.", trvá na svém Vládík a mně to nedá, takže vstanu a jdu se podívat.

"Ježíš, no jo, on je má fakt spálený!".

To už se otáčí i Vláďa.

"Štěpánku, víš, že máš spálený vlasy?, snažím se ze synka nenápadně vydolovat nějaký vysvětlení.

"No, vim.", říká mi úplně klidně a s notnou dávkou hrdosti dodá: "Já jsem slyšel, jak to praská!"

Pak už mi stačí jedinej pohled na sporák a je to jasný. V tom spěchu, když se kolona tak z ničeho nic rozjela, jsem sice všechno pěkně uklidila, jen na sporák jsem v tom fofru zapomněla. Když se pak šel Štěpán za jízdy napít, jak se natahoval pro hrnek, sežehnul si vlasy..

V jedenáct večer vykládáme věci z auta. Jsme doma...