K HRANICÍM ÍRÁNU

"Jedna z nejlepších věcí na cestování je zjištění, jak mnoho dobrý, milých lidí tam venku je."                                                                                                                                                                                                                                                                      (Edith Wharton)

Původně jsme tuhle expedici nazvali Írán 2018. Itinerář čítající téměř 9000 kilometrů najetých jen po Íránu jsem dávala dohromady půl roku, bohužel, po zbytek cesty od íránské hranice zůstal ležet nevyužitý (zatím...) v alkovně Brumbála. Proč? 

Jasně, itinerář jsem dávala do kupy půl roku, lítala po netu, sháněla informace..., ale jedna velmi podstatná věc mi při tom poněkud unikla. Nebo lépe řečeno, nikde jsem na ni nenarazila, zřejmě proto, že moc lidí do Íránu autem nejezdí a pro ty, co letí, nebo jedou s cestovkou, je úplně zbytečná. Celá ta potíž má jméno "karnet". Pitomej kus papíru, ten samej, co v Maroku stačilo při vjezdu vyplnit a při odjezdu zase odevzdat na důkaz, že naše auto je pořád naše a rozhodně bez vědomí úřadů nezměnilo majitele. Na Íránské hranici to ale bohužel takhle nefunguje. Je potřeba mít tenhle stupidní papír už z domova, jinak my máme cestu do Íránu sice otevřenou, protože víza jsou oukej, ale auto zůstane na celnici! Zkoušeli jsme to ukecat, dokonce jsme se spojili i s ambasádou v Teheránu, bohužel jen nám potvrdili, že bez toho pitomýho karnetu se prostě nehneme. Jedinou možností bylo zaplatit na místě 800 euro a vykoupit si tak 10 (!!!!) dní, abychom se do Íránu vůbec podívali. Deset dní? Zbláznili jste se? Vždyť my potřebujeme celej měsíc! A i kdyby, stejně jsme nebyli ochotni zaplatit navíc ani korunu, protože i když je kauce vratná, v tomto případě jsem o její návratnosti upřímně pochybovala...

...No nic, zanadávali jsme si, já to obrečela, ale nakonec to byla jedna z nejlepších cest, jaký se nám až do teď povedly. A o Turecku budu od teď mluvit jen v superlativech, protože jsme tu viděli spoustu úžasných věcí, nádhernou a často roztodivnou krajinu, od západu k východu, napříč Kurdistánem, přes centrální Turecko až po jižní a západní pobřeží. Od Arararatu, kterému tady říkají Agri Dagi, ze sloupových síní paláce Ishak Pasha, přes vesnice a městečka, srdcem hor vzhůru do  kopců a zase dolů do zelených údolí, kde hnědé, žluté a růžové čtverce polí připomínají šachovnici, neuvěřitelnou krajinou Kappadokie, kaňonem řeky Ihlary, s několika zajížďkami do ztracené minulosti kdysi nádherných antických měst, bíle zářících na slunci jako drahokam, k písečným plážím lemovaným růžovými a bílými květy oleandrů... 

Tahle cesta, snad ještě víc, než ty před ní, znamenala spoustu setkání s milými a přátelskými lidmi, kterých jsme potkali opravdu hodně. Ať už to byl pokladní v Ishak Pasha, co nás poté, co se ukázalo, že nemáme hotovost, jen kreditku, pustil do paláce zadarmo, se slovy "Tak jste mými hosty." nebo sympatický klučina - malý čistič bot - z Dogubayazit nedaleko íránských hranic, dvojice policajtů v Denizli, co vůbec nechtěli naše pasy, jen se zeptat, jestli nám můžou nějak pomoct, veselá partička učitelů na želví pláži v Pataře, bodrej kamioňák z Kurdistánu, co nás pohostil u svýho stolu a bylo úplně jedno, že jsme si rozuměli možná tak každý desátý slovo, skupina vesničanů kdesi v Rumunsku, připravených pomáhat, když jsme měnili kardanku, nebo čtyři kluci na Fagaraši, snad od Náchoda, se kterými jsme vysoko v horách prokecali jednu úžasně hvězdnatou noc...

Kromě tří nezapomenutelných týdnů, které jsme v Turecku strávili, zbyl tedy čas ještě na Rumunsko. Vždycky jsme tudy vlastně jen projížděli a abych byla upřímná, dost jsem po něm "tahala nos". Teprve teď jsem pořádně pochopila, jak neuvě-řitelně jsem byla pitomá, protože i tady jsme se dostali na nádherný místa, ať už to byla známá Transfagarašská dálnice, začínající dunajská delta nebo městečka Brašov a Sighisoara a další, a zažili příjemná setkání s příjemnými lidmi, připra-venými pomoct, u jejich stolu a na jejich dvorku.  

Pár fotek z rumunské části cesty: Transfagarašská dálnice:

A nejmilejší zážitek nakonec: Na začátku byl nápad zkusit navštívit ve Zlíně pana Miroslava Zikmunda, kterého tu (doufám) nemusím nikomu představovat. A protože už ve své zlínské vile nebydlí, jakýsi pán, kterého jsme náhodou potkali u vily Jiřího Hanzelky, nám poradil, abychom zkusili zazvonit u Pánkových, kteří patří mezi nejbližší osobní přátele pana Zikmunda, a zeptali se tam. A to bylo velké štěstí.  

Kromě toho, že jsme díky tomu viděli toho nejkrásnějšího psa ("vlka") na světě, strávili jsme také úžasné dvě hodiny v milé a přátelské společnosti Aničky a Jiřího Pánkových, kteří nás vřele přivítali, pohostili a obohatili vyprávěním (nejen) o pánech Zikmundovi a Hanzelkovi, nabídli nám možnost projít a prohlédnout si vilu p. Zikmunda (včetně obývacího pokoje se zná-mou knihovnou a stolem, kde vznikaly všechny známé cestopisy této slavné dvojice...) a dokonce nám umožnili pozdravit po telefonu i pana Zikmunda osobně a promluvit s ním pár slov. Byl to silný a nepopsatelný zážitek, který ve finále možná předčil i všechny ostatní, které jsme nasbírali cestou...

Děkujeme za návštěvu! A jestli chcete vidět všechny naše fotky, najdete je na:

Chcete vědět víc o našich cestách? Pak je tu naše knížka "Přes všechny dálky". Je v ní všechno, od našich cestovatelských začátků až po cesty "přes všechny dálky", do Ruska, Mongolska či Maroka. V případě zájmu stačí napsat na vn1933@seznam.cz. Knížka stojí 200,- Kč.