2014 ITÁLIE - SAN MARINO, GARGANO, ŘÍM
Náš sobotní odjezd začal docela neslavně, ještě jsme ani pořádně nevyjeli z Klecan a už si Krysa postavila hlavu, že nikam nejede. Naštěstí tentokrát stačilo rozpojit hadice od palivového filtru, párkrát zapumpovat a za půl hoďky jsme odjížděli. Do Tábora, protože kousek odtud, v Bečici měl Vláďa dohodnutý hraní s klukama za Holokrků. Smůla ovšem pokračovala i nadále a pak vlastně celou cestu. Už jen ta Bečice: hoši nás navigovali tak "šikovně", že než jsme se tam dokodrcali, měli jsme na kontě o 50 kilometrů víc, než bylo nutné. Krysa si během našeho krkolomného bloudění postavila hlavu ještě několikrát, jednou dokonce přímo ve vjezdu na benzinku, to hraní nakonec taky za moc nestálo, a tak to byl začátek opravdu jak vyšitej.
Hned ráno jsme z kempu vypadli a nabrali směr Rakousko, kam to odtud bylo už jen pár kilometrů. I tentokrát jsme museli Krysu neustále přemlouvat, aby vůbec hnula zadkem. Úplně nejlepší bylo, když začala dramaticky škytat uprostřed tunelu a už to vypadalo, že tam fakt zůstaneme trčet, ale nakonec se s vypětím všech sil dohrabala aspoň na "odpočívadlo" mezi dvěma tunely. Tady jsme se museli otočit do protisměru (!!!) a rychle se vrátit k nejbližší pumpě, protože, jak se ukázalo, tentokrát to nebyla Krysa, kdo zahaproval, docela obyčejně nám totiž došla nafta!
Do Patocca jsme dorazili v neděli v deset večer. Vydali jsme se k Pedrovi, ale už spali a tak jsme se tam vrátili až druhej den ráno. Tentokrát jsme Pedra zastihli v plné práci, právě dokončoval další místnost v další části domu. Strávili jsme tu dvě příjemné hodiny a dohodli se, že se tu znovu stavíme ještě na zpáteční cestě.
Vzhledem k ceně italské nafty dostal náš cestovní plán trhlinu. Bylo jasný, že až dolů na jih se nedostaneme. Prozatím bylo ale naším nejbližším cílem stejně Lignano, aby se kluci mohli vykoupat, tak jsme to neřešili. Nějak to dopadne, jako vždycky. Lignano opět nezklamalo. Na delší pobyt sice nuda přeukrutná, ale jako takováhle nárazovka, na vykoupání a večerní procházku ke zdejšímu majáku, ideální.
Pokračovali jsme na jih. Krysa i nadále střečkovala a tvrdošíjně odmítala pokračovat v cestě, až se Vláďa naštval, z dvacetilitrovýho kanystru udělal jakousi provizorní nádrž, umístěnou poněkud nestandardně uvnitř auta. Je to ujetý, ale - funguje to! Je to jasný, v nádrži je nějakej bordel, co celou dobu ucpává palivovou hadičku. No, super...
V Cesenatica máme na tachometru 344 030 km, pane jo, to je skoro jako na Měsíc! Stavíme na parkovišti u pláže, kluci se jdou vykoupat a úděsný vedro naředit pořádnou porcí italské zmrzky.
Přiblížil se večer, venku se stmívá, když opouštíme Rimini. Kousek za ním, roztroušeno na několika kopcích Monte Titano svítí do tmy San Marino. Nejraději bychom tam vyrazili ještě dnes, ale protože netušíme, jak to bude s parkováním, raději zůstáváme asi v polovině serpentýn na zastrčeném nehezkém plácku nedaleko pumpy. Chvíli po desátý jdeme spát.
San Marino, přesněji Serenissima Repubblica di San Marino - "Nejvznešenější republika sv. Marina". Třetí nejmenší státeček v Evropě (hned za Vatikánem a Monakem) a pátý na světě, zároveň ale taky jeden z nejbohatších. Údajně bylo založeno už v roce 301 a je nejspíš nejstarší republikou na světě. Své jméno dostalo podle kameníka Marinuse z Loparu, který je prý založil a později byl prohlášen za svatého. V čele státu nestojí ani prezident ani král, ale dva regenti. Tolik encyklopedie.
San Marino je takový italský Mt. Saint Michele. Lanovka nás z parkoviště vyvezla přímo do historického středu s úzkými kamennými uličkami, ozdobenými barevnými vlaječkami, třepotajícími se ve větru, spoustou obchůdků se suvenýry, hradní věží na vysokém skalním ostrohu a neuvěřitelně překrásným výhledem na okolní zelené kopce, vlnící se hluboko pod námi a taky všude kolem, s oblohou plnou mraků, připomínajících zpěněné válce mořských vln, když se s hukotem ženou k pobřeží. Stejně krásný výhled se nám nabídne i od radnice Palazzo Pubblico s hodinovou věží, ozdobenou trochu kýčovitým cimbuřím, se sochou Svobody před vchodem. To všechno je opravdu úžasný, ale Štěpán je dneska jak urvanej ze řetězu, lítá od krámku ke krámku a pořád prudí, že si chce něco koupit, nejlépe pistoli. Začíná to bejt mimořádně otravný, dokonce tak hodně, že už se vlastně těším, až odtud vypadneme. Ještě pár fotek do foťáku (a vyjdou opravdu skvěle!) a pak sejdeme pěšky dolů, zpátky na parkoviště.
...Míjíme Gradaru, projíždíme národní park San Bartollo, naším cílem je teď Fano. Prší. Krajina kolem je moc hezká, stromy, pole, louky, háje a nad tím vším temně modrá obloha s dosud prosvítajícími záblesky večerního slunce. Z městeček, která projíždíme, zmizelo plážové šílenství, všechno jako by se zklidnilo, dokonce i řidiči nám připadají víc v pohodě.
Na noc jsme zůstali v Senigallii, parkoviště připomíná vypuštěnej rybník. Nejsme daleko od pravdy, na ceduli u vjezdu jsou vyobrazené vlnky a vykřičník. V noci se naše podezření potvrzuje. Spustil se prudkej liják a "rybník" se začíná pomalu plnit. Zvedáme kotvy. Zbytek noci strávíme v blízkosti místní věznice. Ráno se probouzíme do vytrvalého deště. Na koupání to nevypadá a tak odtud ujíždíme směrem na Anconu a doufáme, že se počasí umoudří. Jedeme už nějakou dobu, když Vláďa zahlédne vedle silnice malý "tunýlek" pod tratí. Že by? Parkujeme a jde se na průzkum. Stačí ujít pár metrů a myší díra nás vyplivne na pláži. Je tady jen pár místních a je to tady super. Kluci letí do moře a já jdu uklidit auto a vyprat proprděný spoďáry :). Zdržíme se málem do večera. Krajina se změnila, vjíždíme do oblasti, které se tady říká palmová riviéra a palmy jsou opravdu všude. Největším problémem jsou teď nekonečné zácpy, čekání na červenou, čekání před kruháčem, čekání bůh ví na co ještě, je to opruz. V Tortoreto Lido jsme na chvilku zastavili, aby se kluci zase trochu protáhli. Štěpán se vykoupal, dali jsme si zmrzku a pak se zase palmovou alejí vrátili k autu. Cestou jsem ulovila krásnou fotku: neuvěřitelně růžovej soumrak nad prázdnou pláží...
Ráno míjíme deltu řeky Sinelio, všude se zelená vysoké rákosí a vlevo nás provází zářivě modrá plocha moře. Zkoušíme pláž na druhé straně silnice, ale je tam děsnej bordel, takže nic. Když se vracíme k autu, Vládík najde malou želvičku. Větší zastávku jsme udělali až na začátku poloostrova Gargano, v městečku Lesina s bílými uličkami a krásným náměstím, v těsné blízkosti jezera Lago di Lesina. Od místního farmáře kupujeme cestou hromadu broskví, chutnají skvěle. Je tu krásně, ale naše chlapce to evidentně nebaví, raději by se koupali. Chlapci, chlapci, hlavně žádnou paniku! Solidní pláž jsme objevili hned druhej den ráno v Maria di Lesina. V nedalekém lesoparku nám pak Vláďa v místním "gymnastickém koutku" názorně předvedl, že ještě zdaleka nepatří do starého železa, kterýžto výkon korunoval projížďkou na lesní lanovce...
...