2018 JIŽNÍ ČECHY
"Cestování ve skutečnosti není o tom, opouštět svůj domov, ale opouštět svou rutinu."
(Pico Iyer)
Přestože do další cesty bylo ještě dost daleko, toulavý boty začaly významně podupávat a tak jsme tak trochu vyrazili. Opravdu jen trochu, po vlastech českých, dolů, na jih. Naši chlapci účast na rodinném výletě s díky odmítli, takže nic nebránilo tomu, aby proběhl v klidu a míru, přesně podle našich představ. Nejprve jsme zamířili do Krumlova, odtud dál až k prameni Vltavy a ještě dál, do Bučiny, za připomínkou nepříliš vzdálených časů, kdy o cestách kamkoli, kam nedosáhl socialismus, jsme mohli jen snít. Třešničkou na dortu byla nakonec jihočeská vesnička Holašovice. Moc času jsme neměli, vlastně jen víkend, ale i to stačilo, aby se člověk na chvíli odstřihnul od všeho, do čeho se mu nechce, ale zkrátka musí.
Do Krumlova jsme dorazili v sobotu odpoledne a zasekli se tu dobře tři hodiny. Je opravdu krásnej a označení "Perla jižních Čech" mu fakt sedí. Úzký dlážděný uličky a domečky obtěžkaný ohromnými trsy červeně kvetoucích muškátů, štíhlé věže kostelů svatých Jošta a Víta, náměstí Svornosti s morovým sloupem a radnicí, krámy a krámky se vším možným, restaurace, hospody a hospůdky pro potěchu těla i galerie a obchůdky s obrázky pro potěchu duše, tři hodiny ve městě umělců, pouličních zpěváků i nadšených turistů a taky místních, kterým ten neustálý ruch a cvrkot určitě čas od času musí jít pěkně na nervy. Zůstali jsme do setmění a když první lampy rozzářily Jelenní lávku, vyrazili jsme zase dál.
Do úplné tmy moc nezbývalo, takže prioritou teď bylo dojet na Kvildu a ještě nějaký ten kus za ní a najít místo na přespání. Nebyl to problém, stačilo uhnout ze silnice na lesní cestu a bylo to. Noc byla teplá a les temný a tichý jako klášterní zahrada.
Ráno na nás studeně dýchlo, ale brzy začalo z mraků pomrkávat ranní slunce a ještě zkřehlými prsty se zvědavě dotýkalo předního skla Brumbála. Po snídani jsme vycouvali z našeho lesního hotelu a po stejné silnici se vrátili zpátky na Kvildu. Brumbála jsme nechali na malém parkovišti na kraji vesnice a po silnici pěšky vyrazili k pramenům Vltavy. Není to nijak daleko, pět nebo šest kilometrů po silnici. Počasí bylo ideální a my jsme nikam nespěchali...
Už po chvíli mi cesta i krajina okolo začaly být poněkud povědomé a brzy jsem si uvědomila, že stejnou cestou jsem kdysi ke stejnému cíli mířila se svojí někdejší školní třídou...
"Pramen" vlastně žádným pramenem není, ve skutečnosti je těch pramenů totiž víc, všechny na nepřístupných svazích Černé hory. Je to tedy spíš jakýsi symbol matky českých řek, stejně, jako její socha umístěná ve stráňce nad studánkou.
Od pramene jsme pokračovali po silnici a dál po lesní cestě až do Bučiny, v minulosti nejvýš položené české osady. Kdysi tudy procházela jedna ze tří větví Zlaté stezky, u nás zvaná Kašperohorská. Středověká obchodní cesta vedla z Kašperských hor přes Kvildu do německého Pasova a původně se jí říkalo solná, protože právě po ní se nejen k nám dovážela sůl z německých a rakouských solných dolů. Osada zanikla, dnes tu stojí jen malá znovuobnovená kaplička svatého Michala a na místě bývalé Pešlovy chaty hotel Alpská vyhlídka. Nedaleko odtud je hraniční přechod do Německa a v jeho těsné blízkosti památník železné opony s ostnatým drátem a strážní věží.
Místo samo je sice připomínkou zlých časů, ale teď na podzim tu bylo opravdu krásně. Ze stromů kolem zářily červené trsy jeřabin a daleko na obzoru bylo přes Knížecí pláně vidět šumavské kopce. Podzim už byl ale znát, když nám studeně a taky trochu mokře foukal za krk. V hotelu jsme si dali úžasně dobrej borůvkovej koláč a zmrzlinu a pak pomalu vyrazili na zpáteční cestu. Poslední zastávku jsme si udělali v Holašovicích, kde mají nejen moc hezký domečky jihočeský, ale taky báječný knedlíky se zelím kyselým i sladký s borůvkama...
Takže, jak jsem to říkala na začátku: trochu jsme vyrazili. To "trochu" ale stálo za to, byl to moc fajn víkend a alespoň o kousíček nám zkrátil čekání na další velkou cestu...
